Hned na začátku, ještě před otevřením Kleistova grafického románu Nick Cave: Mercy On Me, je potřeba přijmout jednu zásadní věc. Postihnout osobnost a život australského zpěváka, spisovatele, herce, scenáristy a skladatele ve vší komplexitě je téměř nemožné. Reinhard Kleist, který už sestavil životní příběhy zpěváka Johnnyho Cashe nebo běžkyně Samie Júsuf Omarové, tak správně vytušil, že od takových ambic musí upustit.
Ve svém obrazovém vyprávění Cavea vykresluje očima jeho vlastních hrdinů. Není to tentokrát on, kdo vynáší soud nad Elisou z písně Where the Wild Roses Grow nebo Euchridem Eucrowem z knihy A uzřela oslice anděla. Právo hovořit mají nyní oni. Po letech mlčení.
Část díla o pěti kapitolách proto často tvoří až fantaskní výjevy, které vždy otevírají a uzavírají jednu z etap umělcova života. A to v Austrálii, Londýně nebo v Berlíně, jehož vykreslená podoba, asi právě proto, že je Kleist Němec, působí z celého románu nejrealističtěji.
Ať už Kleist vypráví jakoukoliv část Caveova životního příběhu, prolíná se jím jeden zásadní motiv, který zároveň funguje jako zpěvákův hnací motor – strach. Strach výrazně odlišný od toho, který zažíváme denně. Strach z průměrnosti, nudy, zapomnění, smrtelnosti. „Být někdo, na koho si ostatní budou dávat bacha. Být tím, kdo si troufl,“ píše se v knize. Dospělý Nick Cave zpívající k publiku zády i dospívající Nick Cave stojící na kolejích proti jedoucímu vlaku do poslední chvíle.
Naštěstí však kniha není jen přehlídkou naléhavé touhy po věčnosti, fatalismu, složitého boje s heroinem a láskyplného, leč složitého vztahu s Anitou Lane. Kleistovi se do vyprávění povedlo propašovat i humor. Promyšlený a sarkastický úměrně jeho hrdinovi.
Jen sebevrah se Nicka Cavea může zeptat, jestli by jakožto Australan nemohl do své hudby propašovat trochu víc didgeridoo nebo rovnou pár aboridžinských melodií. Čtenář se baví, papírovému Caveovi pění krev a Kleist se může poplácat po rameni, že tohle se mu, ačkoliv možná trochu prvoplánově, povedlo.
Obálka knihy Nick Cave: Mercy On Me
Ostatně autorovu práci ocenil i sám Cave. Nejprve sice nezapomněl zmínit, že zčásti je vyprávění složené z povídaček a polopravd, na druhou stranu však dodal, že ze všech biografií se tato nejvíce blíží skutečnosti.
Možná proto však také vyžaduje alespoň základní znalost Caveova života a díla. Ne že by snad bez ní byla kniha naprosto nesrozumitelná. Rozhodně si však příběh lépe vychutnají ti, kteří dokážou číst mezi řádky.
Kleist čtenáře nepodceňuje, a tak v díle pracuje s odkazy na zpěvákovy texty, písňové i literární, stejně tak jako předpokládá alespoň minimální povědomí o Caveových nejbližších. Komu to vadí, ať nejprve sáhne po předchozích biografiích, a pak teprve otevře tu Kleistovu. Bude to jednoznačně větší zážitek.
Zahraniční kritika Kleistovi vyčítala, že z Cavea dělá většího démona, než jakým ve skutečnosti je. To však údajně činili i z Caveova oblíbeného Fjodora Michajloviče Dostojevského. České vydání z dílny nakladatelství Argo natolik démonicky rozhodně nepůsobí.
Biografie Nick Cave: Mercy On Me je barvitější než jakákoliv kniha, která prozatím o hudebníkovi vznikla. Navzdory tomu, že stejně jako jeho šaty zůstává jen a jen černobílá.
