V kuse bych celý „epos“ asi číst nechtěl, ovšem s roční přestávkou se vždy vysloveně těším, až se ponořím do Knausgardova života. Jinak to totiž nazvat nelze. Nor své opus magnum pojal jako absolutní výprodej sebe sama. V šesti dílech zachytil celý svůj život do nejmenších detailů.
Může to znít až bulvárně, ovšem stylisticky se jedná o vysokou literaturu. Jinak by čtenář patrně nevydržel číst o naprostých každodenních banalitách, kterými Knausgard prokládá zásadní životní události. Je to vlastně jedna velká celoživotní zpověď introverta, který bojuje sám se sebou, se společností i svojí rodinou. A za jeho každodenními běsy jen tak mimoděk vyvstává plastický obraz Skandinávie 70., 80., 90. i nultých let. Knausgardův skvělý pozorovací smysl i absolutní upřímnost dělají z jeho hexalogie ojedinělou literární událost.
Knihy nesledují jeho život lineárně, napřeskáčku se věnují různým etapám. V prvním díle Knausgard popisoval svůj komplikovaný vztah k otci a vyrovnával se s jeho smrtí. Ve druhém (tak trefně a opravdově!) popisoval strasti a radosti rodičovství, ve třetím se vrátil do úplného dětství na jihu Norska. V tom čtvrtém – pro mne zatím nejlepším – pak popisoval, jak na rok vyrazil na zkušenou za polární kruh, aby zde jako čerstvý maturant učil na základní škole.
Nobelovu cenu za literaturu získal norský spisovatel a dramatik Jon Fosse |
Nyní jsem v pátém díle, kde se Knausgard vypisuje ze studentských traumat i povyražení, když koncem 80. let strávil rok na Akademii tvůrčího psaní v deštivém Bergenu. Mimochodem, učil jej zde i tehdy mladý spisovatel Jon Fosse, nyní držitel Nobelovy ceny za literaturu. Zda ji někdy za své dílo dostane i Knausgard, těžko říci, osobně bych ji z mých oblíbených spisovatelů víc přál Michelu Houellebecqovi či Vladimiru Sorokinovi. I tak ale podle mne patří Knausgardovo dílo mezi nejpozoruhodnější knihy posledních desetiletí.
I třeba proto, že čtenář musí k autorovi neustále revidovat svůj vztah. Podle toho, kterou životní etapu Knausgard zrovna popisuje, jeví se totiž tu sympaticky, tu naprosto nesnesitelně. Přecházím tak od absolutního porozumění až ke znechucenému kroucení hlavou, čeho všeho byl ten člověk vůči svému okolí schopný. To druhé se vlastně týká i kontroverze, která celé dílo provází. Do zpovědi totiž autor bez okolků zahrnuje své nejbližší: bratra, rodiče, přátele i partnerky.
