Svazek obsahuje místy poupravované a popřemísťované texty ze všech sedmi publikovaných sbírek, kromě prvotiny Prostírání do tichého, a bonus v podobě oddílu dosud nepublikovaných kusů Sonagram a jiné básně 2004–2005.
Něco tak uměřeného, tak uhlazeného, tak košer – sluší-li se použít tohoto označení pro texty takzvaného katolického básníka – se málokdy vidí. Skoro by se nabízelo dodat ještě „nudného“.
Jenže uměřenost se nutně nerýmuje se střídmostí, uhlazené může být zároveň zneklidňující. Borkovec bývá nahlížen jako precizant, dekoratér, konzervativec a napodobovač. Jeho verše zkrátka chodí ve smokingu. Šaty jsou to často vypůjčené – a je až protivné, že přesto padnoucí.
Pozorovatelství a nervozita
Jak se jeví Borkovcova tvorba stmelená svazkem Vnitrozemí? Do sebe uzavřeným veršům prvních deseti Borkovcových tvůrčích let se může stát, že budou jen pro čtenáře „vnitrozemské“, ti ostatní se k nim neprobijí.
Autorovi to zjevně nepřekáží. Básnické já tu sděluje především sobě. Logickou analýzou se text rozpadá na několik povětšinou intimních momentů, zachycených v síti jazykových složitostí.
Hypnoticky zpomalenou elegickou atmosférou však občas probleskne cosi překvapivě energického, něco, čeho se lze zachytit, co se zahryzne jako hladová psí čelist. Příběh, obraz, řízná metafora, porušení metra či strofiky.
Aby tyto momenty narušení – buď verše, či celé básně – mohly zazářit, potřebují poněkud vyprázdněné pozadí: a touto potřebou vytvářejí vypjaté drama. Za potlačenou dynamikou Borkovcova pozorovatelství je cítit křečovitou nervozitu.
Velkorysý prostor se rozestírá vzpomínkám spojeným s kontrapunktem města a vesnice, který modeloval autorovo dětství; to se týká i osamocené prózy Ženský rod, věnované blízkým.
Směrem k nejnovějšímu, závěrečnému oddílu ubývá rýmované zpěvnosti, rytmických pravidel a dekorací ve prospěch zaražeností a přeryvů, škubavě pozastavených rozběhnutí.
Obligátní průhledy oknem do soukromého světa pokojů se obracejí ven, k nadosobnějším událostem, do krajiny, k přírodní symbolice. Už jen drásavá báseň Bažant nebo surová momentka Rajčata, vystihující letitý příbuzenský vztah, svědčí o tom, že poslední oddíl výboru je vrcholem a zlomem v tvorbě tohoto mistra převleků.
Původnost a povrchnost
Borkovcovy verše byly přeloženy do řady evropských jazyků a oceněny několika vyznamenáními, autor sám je kvalitním překladatelem ruských básníků, korejské poezie i antických dramat. S cenami přišla také kritika, která se často opírala o autorovo údajné epigonství.
Držitel Ceny Jiřího Ortena za rok 1994 patří k nejoceňovanějším představitelům mladé polistopadové křesťanské poezie, přestože vertikála v jeho díle není úběžníkem, spíše tušenou linií. Petr Borkovec je i není „křesťanský“ básník a obdobně se to má i s jeho opisováním a ornamentalismem: v „cizích“ maskách a kulisách se zabydluje po svém.
Zanícená obhajoba tvorby Petra Borkovce uzavírající svazek Vnitrozemí je vedena poněkud zbytečně okolo patníků vztyčených jeho kritiky. Autorem doslovu je Justin Quinn, v Praze žijící irský básník a překladatel nejen Borkovcovy poezie.
Překládání textů je jedním ze způsobů vyjádření obdivu jejich autorům. Quinn však natírá Borkovcovo napodobitelství na provokativní růžovou: překládání je „úmyslným potlačením originality v povrchním smyslu“; v případě původní tvorby se tento postoj stává „radikální volbou“, přičemž „vytouženého a skutečného zdroje dosáhneme jen tehdy, pokud se této povrchní původnosti vyhneme“.
Je-li výrazem výsostné původnosti a skutečné hloubky epigonství, zatímco „prostá“ originalita je povrchní, postmoderna asi nikdy neskončí.
