RECENZE: Převážně průměrný Viewegh. Nový román je spíše téma na povídku

Novou knihu Michala Viewegha otvírají hned dva citáty. V tom prvním autor volá po humoru jako základní přísadě života, v tom druhém pak sledujeme hovnivála, který při své práci chodí pozadu. První motto je jasné, bez komiky žádné velké dílo nevyroste, ale co ten hovnivál?

Hrdinou Vieweghovy prózy Převážně zdvořilý Leopold je titulní chlápek, proplešlý a obtloustlý pětapadesátník, přezdívaný Polda. Připomíná trochu legendárního Poldu z komiksu Jaroslava Maláka: myslí mu to i mluví na výbornou, ale je taky poněkud nepraktické trdlo. Živí se jako novinář, a ve své práci je zřejmě dobrý, jenže v soukromí vycházejí najevo jeho odvrácené stránky: „chorobná žvanivost“ plus sklony k alkoholismu a promiskuitě. 

Má ženu, má milenku, má kamarádku, má tchyni. Všem je ale spíš pro srandu, než by si ho vážily. Vlastně ho během příběhu kontinuálně zesměšňují a ponižují. Polda si za to ale může i sám: je občas protivně sebedojímavý a sebevzhlíživý typ.

Příběh je pak dost primitivní: ženské kvarteto v čele s Poldou vyráží na letní „fesťák“. Pobavit se. Jenže cestu jim zkříží mladší generace: podomní prodavač vibrátorů a dalšího erotického zboží. Generační střet je prudký a Polda z něj nevyjde dobře. Slovní ponižování, kterého se mu dostává od dámské čtyřky, se totiž stane tělem. A ve zrazeném hrdinovi vzplane prudká chuť na pomstu. Takže si vezme za vzor zmíněného hovnivála a pomstí se: docela vtipně a zábavně. Jenže taky trochu zlomyslně, slabošsky, násilně. Takže ze scény odchází v klepetech.

První rovina příběhu se vine přítomností, s Poldou jsme tady a teď. Druhá rovina pak obhlíží terén z budoucnosti: Polda sedí u psychiatra a bilancuje, reflektuje, snaží se pochopit, co vlastně provedl – a proč. Ten kontrast mezi tím, co je, a tím, co bude, je docela nosný; drží čtenáře v jistém napětí. Toho jinak v knize moc není. 

První třetina je vyloženě mdlá až otravná: dějově řídká a v promluvách zoufale banální. V druhé třetině se věci dají zvolna do pohybu. A finále? To je naštěstí starý známý Viewegh: vyprávění má švih, dialogy i monology sílu, a všecko rámuje ostrá ironie. Nikoli humor, na to žere hrdinu příliš silný pocit méněcennosti.

Převážně zdvořilý Leopold

50 %

Michal Viewegh

Ikar, 2020, 272 stran

Oproti starému známému Vieweghovi je ten současný daleko míň koncentrovaný, pomalejší, unavenější. Intelekt je u jeho hrdiny zcela podřízený pudům. Polda by byl rád nadsamcem, ale je spíš vyhaslou troskou. Řeči, v nichž se brání před dotěrným světem, pak mají tuhle indispozici maskovat. Moc to nejde. Leze z toho dost často trapnost, upatlanost, nuda. 

Ještě že přichází ke slovu ta reflexe na sedáncích s psychiatrem. Ta totiž dává první příběhovou linku do širšího kontextu. Stáří jednou dopadne na každého. A pokud člověka nerozdrtí stáří, pak dozajista smrt. Nebýt toho kýčovitého sebedojímání, bylo by to silné, existenciální téma. Ovšem nikoli na román, spíš na povídku nebo stostránkovou novelu.