1/
Cosi mu říkalo, že v tomhle květinářství už byl. Paměť ho samozřejmě poslední léta zrazovala. Navíc si pamatoval spíše květinářky než květinářství; pozornost je jak známo výběrová, ušklíbl se v duchu.
Pokusil se nenápadně nahlédnout dovnitř osvětleného krámu, avšak nikoho nespatřil. Neurčitý pocit, že květinářství nedávno navštívil, v něm ovšem přetrvával. Zřejmě tu opravdu musel být. Ne že by na tom dvakrát záleželo, říkal si, nicméně stejně by raději zachovával dekorum.
Rozhodně si nepřál být usvědčen ze lži, nebo být dokonce prohlédnut. Za to, co dělal, se nijak nestyděl, proč taky, k sexu měl na rozdíl od většiny vrstevníků odjakživa hravý, bezstarostný přístup - jen se mu zkrátka nechtělo čelit všem těm rozpakům, trapnosti a možná i pohoršení, které by odhalení s velkou pravděpodobností provázely.
Znovu zvažoval, zda ty růže jsou opravdu nutné. Pochopitelně nejsou. Nejspíš to je zbytečný výdaj. S penězi naštěstí neměl ani teď na penzi zásadní problém, ale přílišná rozhazovačnost ho vždycky popuzovala.
Na druhé straně květiny představovaly neoddiskutovatelně úspěšný rituál. Ten nápad už několik let prokazatelně zabíral: měl jiskru, jakousi pikantní eleganci a zároveň i potřebnou přímočarost.
Potěšeně si připomněl výraz, který se objevoval v očích žen poté, co růže spočítaly (dříve či později to napadlo každou): nejprve váhavá nejistota, zda to pochopily správně, a když je svým rozpustilým pohledem ujistil, že se nemýlí, jejich obličeje obratem zaplavilo počínající vzrušení, nebo alespoň rozkošně stydlivá nerozhodnost (tu ovšem pokaždé dokázal překonat).
Mohl by spekulovat, zda by nakonec býval nedosáhl svého i bez drahých kytek, ale jistotu stejně nebude mít nikdy. Podstatné je, že s kytkou to zatím pokaždé báječně fungovalo. Toho je třeba se držet, přesvědčoval sám sebe.
Ano, kytky jsou drahé, ale měl by se na to dívat takto: většina mužů jeho věku už to nedělá, nebo za to minimálně musí platit. On má to štěstí, že se mu stále dostává kvalitního sexu skoro zadarmo.
Nebo takový golf: to je ve srovnání s cenou těch kytek nesrovnatelně dražší koníček -a přináší snad lidem, kteří jej hrají, nesrovnatelně větší potěšení? On golf nehraje, takže z tohoto hlediska dost ušetří.
Anebo kupuje si snad pravý kaviár a lanýže? Okamžitě si představil jedno z těch cvičených prasat, jak ryje čumákem v hlíně - a ve výloze květinářství spatřil odraz vlastního úsměvu. Ty kluku, oslovil v duchu sám sebe, kdy už taky jednou dospěješ?
2/
Mladá prodavačka toho šarmantního, vkusně oblečeného staršího pána ihned poznala, přestože tu byl jen jednou, a navíc poměrně dávno - jenže sedmdesát růží a dvě stovky spropitného, to se hned tak nezapomene... Byla to zhruba pětadvacetiletá podsaditá dívka s bystrým pohledem a sympatickým kulatým obličejem. "Dobrý den!" uvítala ho významně nahlas.
Než stačil promluvit, přimhouřila škádlivě oči a předstírala, že přemýšlí.
"Sedmdesát jedna růží?" Chtěla jej potěšit tím, že si jeho návštěvu přesně pamatuje, avšak ve vrásčité tváři bělovlasého muže se objevilo zmatení a nejistota, které si neuměla vysvětlit.
Dodatečně se polekala, zda se svou otázkou nedopustila nějakého strašlivého společenského přehmatu: co když proboha jeho manželka, pro kterou tu loni kupoval přesně sedmdesát růží, mezitím zemřela?
Porušila hlavní zásadu svého povolání, totiž neklást příliš konkrétní otázky, nezaplétat se do podrobností, vyčítala si v duchu. Jako by nevěděla, že právě v květinářství je k obrovskému faux pas blíže než kdekoli jinde. Naštěstí konečně přikývl.
"Tak tak. Letos jedenasedmdesát." Znělo to dokonce vesele. Doslova fyzicky cítila, jak se jí ulevilo. Současně jí ten předchozí úspěšný zásah zvýšil sebevědomí, takže si dovolila ještě jednu osobní otázku.
"Počkejte," vyhrkla nevěřícně, "vy své ženě koupíte jedenasedmdesát růží, i když nemá kulaté narozeniny?" "Samozřejmě. Jakýkoli nižší počet by pro ni byl fatálním zklamáním." I tuhle lehkou nadsázku, s níž se vyjadřoval, si pamatovala.
"Pane jo!" vyhrkla upřímně. "Jste formát." Okamžitě zdvihl dlaně na znamení, že ten kompliment nemůže přijmout. "Rád bych byl. Ale... Koupit kytku je ten nejsnadnější způsob. Vy o tom jistě víte víc než já," dodal. "To teda jo."
Upřímnost a schopnost ironické sebereflexe jej odlišovala od většiny jejích mužských zákazníků. Dávno pochopila, že prodávat květiny znamená být svědkem odvrácené tváře lásky.
Viděla ji denně: spěch, lakotu, vypočítavost. Nesnášela ty pohledy na hodinky, ty netrpělivé povzdechy chlapů, kteří byli ochotní věnovat svým ženám tu a tam kytku (Ňákou hezkou, ale do dvou stovek, prosim vás, jo?), ale už ne deset minut času.
Koupit květiny je akt lásky, divila se naivně, tak jak to, že z nich láska nečiší? Jak to, že se tu každý druhý chová jako necitlivý morous? Občas jí připadalo neuvěřitelné, že se ten mužský chlad, či přímo podrážděnost, kterým zde tak často čelila, mohou o chviličku později proměnit v hřejivý cit.
Ale tenhle starý muž byl prokazatelně jiný. Vzájemně se měřili pohledem. Kdyby mu bylo o pětadvacet let méně, možná by z nich mohl být pár, napadlo ji. Možná by stačilo o patnáct. Odkašlala si.
"Takže... Zase čajových?" "Jestli jich dáte tolik dohromady... Klidně to můžou být i jiné." "Myslím, že tam budou. Hned jsem tu." Přešla dozadu, otevřela prosklený klimatizovaný sklad, přistoupila k polici s čajovými růžemi a očima rychle přelétla svazky.
Výborně, bylo jich devět. Sedm pugetů po deseti kusech postupně naskládala do náruče a z osmého vytáhla jedinou růži, kterou si v náhlém impulzu opatrně vložila mezi zuby; podobné věci obvykle nedělala.
Když se vrátila, zastihla jej, jak si zamyšleně prohlíží polici s keramickými vázami v několika pastelových odstínech. Při pohledu na jeho profil si znovu uvědomila, že v mládí to musel být fešák. Spatřil růži v jejích ústech a potěšeně se usmál. "Bravo!" zvolal.
Sepnul dlaně a několikerým tlesknutím naznačil rytmus flamenka. Jiní zákazníci tu naštěstí nebyli. Vypnula malá prsa skrytá za sedmdesáti růžemi a rameny provedla pár spíše parodických pohybů. Společně se zasmáli.
Kdyby všichni zákazníci byli jako on, mohla by tahle práce být ryzí radost, pomyslela si. Za únavu, kterou v posledních letech cítila, mohli lidé, ne kytky.
Začala rozvazovat jednotlivé svazky, sestřihávala stonky a zručně je skládala k sobě. O krok poodstoupil a nechal ji v klidu pracovat, ale když k němu po chvíli vzhlédla, zaznamenal to a věnoval jí povzbudivé mrknutí.
O vázání květin toho věděla hodně, byla šikovná a v neposlední řadě dokázala uplatnit i vlastní originální nápady, jenže zákazníci na ni přesto nejednou ostražitě civěli bez jediné známky toho, že se jim její práce líbí. Něco takového dokáže člověka znervóznit.
"Takže kolik let jste s manželkou?" promluvila. "Jestli se můžu zeptat?" Jedenačtyřicet. Letos to bude jedenačtyřicet let." "Pane jo!" vyhrkla spontánně.
Ten mírný, ale zároveň sebevědomý způsob, jakým to neuvěřitelné číslo vyslovil, ji dojal. Přála si, aby už nic nedodával, aby se to nepokoušel zlehčit některým z těch hloupých vtípků na manželky či manželství. Naštěstí její tajnou prosbu vyslyšel.
Byla mu vděčná: po všech těch zklamáních, která prožila, naléhavě potřebovala právě takovéhle zákazníky. Takové, kteří jí vrátí víru v život. Kytice byla hotova. "Moc pěkné," pochválil ji. "Opravdu." Bylo jí líto, že odchází.
3/
Když vyšel z květinářství, zkusil si bůhvíproč představit, jak by ta baculatá dívka reagovala, kdyby jí prozradil skutečný účel koupě květin. Bezpochyby by ji to zklamalo. Cítila by se podvedená a tak dále.
Navíc si byl téměř jistý, že by nedokázala pochopit víc než ten prvoplánový význam; bylo by to pro ni pouze vulgární. Přestože má denně před očima tu nepřebernou pestrost květin, to bohatství barev, tvarů a vůní, stejně by nejspíš nebyla schopna uznat, že láska není jen jedna. Ta, kterou si vysnila ona.
Samozřejmě jí to nijak nezazlíval. Byla příliš mladá. Život ji ještě nenaučil, že i tam, kde láska není, může být hravost, empatie a přátelství.
Cestou ke svému staromládeneckému bytu nepřestával mezi kolemjdoucími ženami pátrat po nějaké, které by mohl bez velkých scén a vysvětlování ty dvě přebytečné růže věnovat, ale při nejlepší snaze vhodnou kandidátku nenašel.
Času už neměl nazbyt. Náhle ho napadlo, že by bylo pěkné být skutečně ženatý, respektive být ženatý tak dlouho - ale potom tu myšlenku sám zavrhl.
Mnohem pravděpodobnější je, že by to bylo strašné, pomyslel si realisticky. Ať to zůstane, jak to je. Naříká si snad to prase, které hledá lanýže, že není kočka domácí? Už byl skoro doma.
S podrážděným povzdechem zastavil u nejbližšího odpadkového koše, rozhlédl se a dvě růže zahodil.
Tak zjevná marnotratnost ho pochopitelně na chvíli rozladila.
