Vydáváte dvacátou knihu. Bilancujete s tímto číslem?
Na jednu stranu se snažím to nedramatizovat, jde jenom o číslovku. Na druhou stranu jsem si na psaní nechal nezvykle mnoho času. Porušil jsem zavedenou periodicitu a místo na jaře vydávám román až teď na podzim, takže jsem na jeho napsání měl plných osm měsíců. Což je skoro trojnásobek obvyklé doby. Přesto vznikal tradičně rychle - letos v lednu jsem začal a na konci února byla kniha hotová. Už jsem k ní neměl co dodat, příběh se uzavřel. Je současně i románem o románu, je tam vedlejší motiv spisovatele jedoucího na besedu a vyprávějícího o tom, že píše Román pro muže. Využil jsem to k jisté sebereflexi, snad zřetelně ironické.
A ta bilance?
Pasáže o spisovateli jsou bilanční. Přirovnávám své poznámky k novému románu k hromadě sirek - samozřejmě bych si vždycky přál postavit z nich Eiffelovu věž, ale nakonec mi chybí trpělivost a je z toho zas jen petřínská rozhledna.
V anotaci píšete, že otevíráte 13. komnatu mužského světa. Co v ní je?
Slogany je třeba brát s rezervou.
Proto se ptám.
Bylo by domýšlivé tvrdit, že znám všechna zákoutí mužského světa. Ale řekněme, že jsem se pokusil pravdivě popsat obvyklé mužské vnitřní monology. Třeba to, jak muži o ženách přemýšlejí.
Jak o nás vy muži přemýšlíte?
Například vás nemilosrdně hodnotíme - ale to koneckonců vy děláte taky. Pokud je chlap aspoň trochu gentleman, samozřejmě se chová a mluví, jak má, ale ten vnitřní monolog typu "tahle je vážně nepoužitelná" v jeho hlavě zkrátka probíhá.
Je Román pro muže určený opravdu mužům, nebo je to další Vieweghova kniha pro ženy?
Obecně osmdesát procent čtenářů beletrie tvoří ženy, a když navíc autor napíše knihu s názvem Román pro ženy nebo Výchova dívek v Čechách, je jich pochopitelně ještě víc. Název Román pro muže však není jen nějaký marketingový tah. Opravdu ho adresuji mužům. Kapitoly o spisovateli jsou psané v takzvané du-formě, v druhé osobě, což je poměrně rozšířený způsob, jak spolu muži mluví. Takové to "sedíš tam a ona přijde a ty jí řekneš..."
Čím se Román pro muže liší od Románu pro ženy?
V Románu pro ženy jsem se snažil ctít pravidla žánru červené knihovny: ona hledá toho pravého, nakonec ho najde a přijde happy end. V Románu pro muže jsem se snažil respektovat mužskou psychologii, to jest napsat takovou knihu, jaké muži rádi čtou. Chtěl jsem, aby to byl román svižný, nerozkecaný, s překvapivými dějovými zvraty. To jsou předpoklady pro to, aby se kniha dobře četla i chlapům, kteří nejsou zrovna velcí čtenáři. A jsou v ní dvě základní mužská témata: sex nahlížený mužskýma očima a politika reprezentovaná mnoha autentickými výroky soudců, státních zástupců, premiérů, prezidentů. Zároveň ten román chlapy nijak nešetří.
V čem?
Hlavními postavami jsou tři sourozenci, kteří jedou na týden na lyže. Oblastní novinář, zkorumpovaný soudce a investigativní žurnalistka, která je jedinou kladnou postavou toho románu.
Podle ukázky, kterou MF DNES otiskla v úterý, jde mužům skutečně jenom o sex.
Ne. Taky jim jde o moc, o prestiž a o peníze.
. Povinně do vířivkyUkázka z Vieweghova Románu po muže |
V současné době se prosazuje fenomén nových mužů, empatických a citlivých, kteří odmítají tradiční machismus. Co o nich soudíte?
K tomuhle tématu jsem mimochodem něco načetl. Muž nového typu, který by podle některých sociologů a psychologů mohl vystřídat tradičního macha, má prý být pořád mužný a silný, ale zároveň i citlivý, altruistický a empatický. V Románu pro muže se jeden takový objeví - a zmíněná hrdinka skutečně doufá, že by to mohl být ten pravý. Jenomže pak se ukáže, že on jenom správně vytušil, co dnešní žena chce, a využil toho. Chladnokrevně využil ženské představy o ideálním muži jako zbraň, jako způsob, jak ženu nejefektivněji svést.
Když jste psal svoji předchozí knihu Andělé všedního dne, studoval jste před tím ezoterické nauky o andělech. Jak jste teď studoval muže?
Mužství jaksi studuji šestačtyřicet let, takže nějaké poznatky jsem už nasbíral. Nicméně nemám pocit, že k napsání románu je třeba mít rozsáhlou teoretickou výbavu. Spisovatel nemá chrlit načtená moudra, ale dobře vyprávět zajímavý příběh. Knihy z oblasti sociologie nebo psychologie čtu rád, jsou pro mě zdrojem inspirace a využívám je k citacím. Některé myšlenky renomovaných psychoterapeutů jsem už dlouho tušil, jen jsem se neodvažoval je vyslovit.
Které?
Třeba tu, že muž si musí v životě položit dvě zásadní otázky: kam jde a kdo na té cestě půjde s ním. Pokud si je položí v opačném pořadí, bude mít celý život vážný problém. Před feministkami nebo na konferenci gender studies bych váhal to vyslovit, ale myslím si to taky.
Ale to přece platí i pro ženy.
I když si muž zmíněné otázky ve správném pořadí položí jako první? Jedním dechem ovšem hned dodávám, že žena může a musí být na té mužově cestě jeho rovnocenným partnerem. Ale na pořadí těch otázek bych si dovolil trvat.
Román pro muže je o sexu. Jak je pro spisovatele těžké se uhlídat a nesklouznout na hranici pornografie?
Pro mě je jediným kritériem legitimity sexuálních scén jejich funkčnost: pokud je to v zájmu románové pravdivosti, věrohodnosti, přesvědčivosti a tak dále, pak tam být prostě musí. Naopak třeba z Andělů všedního dne by explicitní sex příliš trčel, proto jsem použil opis. V Románu pro muže to jinak než natvrdo nejde. Nemusí ovšem jít o anatomické popisy, je tam třeba celá postelová scéna napsaná jen jako dialog.
Kniha má být pánskou jízdou. Jaké jsou vaše pánské jízdy?
Ideální je například tato konstelace: Dolomity, lyže, čtyři chlapi se smyslem pro humor, skvělé jídlo a víno. Relaxace - i slovní. Každý druhý chlap, který byl na vojně, občas vyslovuje sprostá slova s jistou zvrácenou potěchou. Já taky.
A vířivka se striptérkou, jak jsme četli v ukázce?
Vířivka samozřejmě. Striptérku jsme dosud neměli. Budu o tom uvažovat.
