Popsat česko-britské porozumění jde však podle Matta Fielda slovy jen stěží. „Já vím, proč jsou vtipné Pelíšky, a vy zase víte, proč máte rádi Monty Python. A není to věc jazyku, je to podle mě věc v DNA našeho humoru,“ popisuje.
Nedávno si to znovu připomněl na akci věnované seriálu Červený trpaslík, kde ocenil, jak překlad dialogů sází hlavně na pointu, nikoliv jen jazykovou správnost: „Ten žert možná není úplně stejný jako v původním znění, ale funguje perfektně, protože podstata humoru je stále srozumitelná oběma stranám.“
Sám na britských komediích vyrostl – Černá zmije, Hotýlek, to jsou seriály, které miluje. Jmenuje ale taky současnější televizní tvorbu – série Potvora (Fleabag v originále, pozn. red.) nebo Miranda.
Tak trochu jiný styl
Svou otevřenou komunikací a prezentací na sítích se Matt Field ostatním velvyslancům vymyká, za černou ovci se však nepovažuje. Svůj přístup k funkci už dnes nepovažuje za výjimečný. I když s úsměvem dodává, že trocha profesní závisti od kolegů člověka může potěšit. „Myslím, že celkově děláme podobné věci jako naši předchůdci – jen trochu otevřeněji,“ míní. Velvyslanci byli totiž podle Fielda vždycky tak trochu influenceři – jen se s dobou proměnily jejich nástroje a prostředí.
Jeden z nejsilnějších momentů své dosavadní kariéry zažil Matt Field právě v Praze, když doručoval ke 100. narozeninám dopis armádnímu generálovi a pilotovi RAF Emilu Bočkovi od krále Karla III. „Napsal jej opravdu vlastní rukou a já měl tu čest, že jsem věděl, co je jeho obsahem. A opravdu mě to dojalo. Cítil jsem obrovský pocit vděčnosti nejen vůči generálu Bočkovi, ale vůči všem, kteří za války bojovali,“ vzpomíná.
A právě v tento moment si Field naplno uvědomil, co opravdu doslovně znamená být velvyslancem Jeho Veličenstva. „Cítil jsem se velmi šťastný a budu si to pamatovat celý život,“ popisuje.
PŘEDCHOZÍ EPIZODA: Když vám muž pětkrát denně vyzná lásku, rychle pryč, přemýšlí Hádek o Monyové
 |
Kromě momentů vděku a hrdosti však práce velvyslance sestává i z méně příjemných situací. A Field přiznává, že se na ně nedá příliš připravit. „Dokud poprvé nečelíte poznámkám na svůj vzhled nebo na to, jak příšerná je vaše práce i země, těžko se to chápe,“ popisuje. Jedním dechem však dodává, že zdaleka nemusí čelit takovým útokům jako jeho kolegyně či kolegové.
„Přece jen jsem pořád heterosexuální bílý muž – mnoho mých kolegyň nebo kolegů s jiným původem, čelí daleko větším útokům a nenávisti. A to mě skutečně trápí, protože to pak způsobuje, že další už nechtějí zastávat veřejné funkce nebo jakkoliv veřejně vystupovat,“ svěřuje se. Svoboda slova se podle něj nemůže zaměňovat s neomezenou svobodou vyhrožovat, obtěžovat či znepříjemňovat druhým život.
Kde je domov?
A co všechno musel Matt Field vzít v potaz, než se s rodinou přesunul do Prahy? „Hledali jsme se ženou místo, které bude fungovat z profesní i rodinné stránky. Protože jedna věc je, když něco takového řešíte jen s partnerem, a druhá, když už máte i děti a musíte brát v potaz jejich fungování, vzdělávání a tak dále,“ vysvětluje.
Nutné navíc bylo už dřív vyřešit i další zásadní otázku – kde je vlastně domov a jak vypadá. Těžko jej totiž definovat místem, když se jednou rodina nachází v Brazílii, podruhé v Bosně a Hercegovině a potřetí v Praze. „Nejlepší závěr, ke kterému jsme dospěli, byl, že domov bude tam, kde budeme my a děti,“ usmívá se.
Králova narozeninová párty v Praze: velvyslanec hrál s Cristovaem, přišel Pavel |
Celý výtěžek ze své knihy Jsem tu novej věnuje Matt Field nadačnímu fondu Pink Bubble pro mladé onkologické pacienty a jejich rodiny. Věnování veškerých peněz na charitu pro něj bylo podmínkou vydání knihy. Na otázku, proč zvolil právě Pink Bubble, odpovídá: „Všechny nemoci jsou nespravedlivé. Ale tato se zdá obzvlášť nespravedlivá, když zasáhne někoho v úplném začátku života,“ zdůvodňuje velvyslanec své rozhodnutí.
V tuto chvíli Mattu Fieldovi zbývá v Česku asi osm měsíců služby. Myšlenku na loučení zatím odkládá. „Je to těžká představa, na kterou se snažím nesoustředit.“ A i proto neplánuje nikterak zpomalovat. „Spíš budu přidávat. Až do posledního dne,“ směje se.
Kam zamíří pak, zatím neví. Pravděpodobně nejdřív zpět do rodného Spojeného království, kde – jak sám říká – „bude taky chvíli novej“.
A pro ty, kteří letos zamíří třeba v létě na výlet do jeho domoviny, má jednu radu: vyjeďte z Londýna. „Jeďte do Skotska, najděte si nějakou hezkou palírnu whisky, poznejte Wales a jeho hory, zamiřte do Belfastu, podívejte se, kde stavěli Titanic... Těch možností je spousta.“
