Svou první knihu vydala Martina Formanová (1966) před sedmi lety. Nazvala ji Skladatelka voňavého prádla a psala hlavně o sobě a svých mužích. Byl to bestseller a úspěch měla i druhá povídková knížka Trojdílné plavky. Rovněž Ten sen je o vztazích. Hrdinka románu utíká na sklonku osmdesátých let z Prahy do Ameriky, aby zapomněla – a aby naplnila svůj sen.
Všechny vaše knížky jsou o snech. Čím vás tak fascinují?
Sny jsou motivace, ale taky úniky z reality... Kdo by se jim bránil? Ale titul Ten sen je spíš o konkrétním snu: o možnosti začít znovu. Určitě ho měla spousta z nás, ale obávala se ho naplnit. Odejít znamenalo před dvaceti lety nevrátit se. Já tu odvahu neměla, tak jsem si to zprostředkovaně prožila se svou hrdinkou Danielou.
Daniela je typ "žena bagr", která se při cestě za svými sny příliš neohlíží na ostatní. Nakolik jste si podobné?
Moje životní filozofie je "raději litovat toho, co jsem udělala, než toho, co jsem neudělala". Když mi něco nevyhovuje, vynaložím všechny síly, abych to změnila. Ale na rozdíl od Daniely jsem nikoho svým odchodem z Čech nezranila. Inspirací však bylo něco jiného: začalo mě mrzet, že jsem v první knížce nezachytila dobu osmdesátých let tak, jak si ji pamatuji. A také detailněji pocity někoho, kdo je náhle vykořeněný ze všeho, v čem vyrostl. Ale s Danielou totožné nejsme. Tenhle román není autobiografický.
Je zapotřebí k životu trochu té ostrosti, tvrdých loktů?
Řekla bych, že ano. A nemyslím tím strkat do někoho, aby mě nepředběhl ve frontě. Ale usilovat o to, co je podstatné. Nebo bránit to, v co věřím.
Navzdory své tvrdosti se Daniela cítí často osamělá. Kdy jste se nejvíce cítila osamělá vy?
Mnohokrát. V dospívání, pak při příchodu do Prahy a později do Ameriky. Ale vybavuju si to stěží. Volbou i okolnostmi žiju už mnoho let v domě plném lidí a dětí, takže se jdu naopak občas schovat do sklepa, abych si samotu vychutnala.
Daniela utíká z komunistického Československa do Spojených států před svou minulostí. Také jste chtěla začít nanovo?
To si pište! Končila jsem vysokou školu, na záda mi dýchal "skutečný život". Nevěděla jsem, co dál, tak jsem se rozhodla, že se aspoň naučím anglicky a trochu si rozmyslím budoucnost. Ale vždycky jsem věděla, že se můžu vrátit. Tehdy jsem považovala svůj odchod za dočasný, nenapadlo mě, že v Americe zůstanu. Ani jsem po tom netoužila. Naopak, vždycky mi přišlo absurdní žít jinde. Mám ráda češtinu, českou kulturu, pocit, že rozumím všem těm drobným nuancím. A pak jsem potkala Miloše. Jedna z nejbáječnějších věcí s ním byla kontinuita: kolem rodný jazyk, fůra českých knížek a filmů, spousta společných referencí. Minulost se potkala s přítomností – najednou jsem byla doma!
Takže nechuť vrátit se do Česka jste na rozdíl od Daniely necítila?
Absolutně ne. Jezdíme sem průběžně, jediná delší pauza byla, když se narodily děti. Těším se pokaždé. Máme tu skvělé přátele, rodinu, kamarády: moje, Milošovy, naše společné... Až budou kluci větší, určitě tu budeme trávit víc času.
Váš román končí v prvních porevolučních letech. Jak se pro vás od té doby změnilo Česko?
Euforie je pryč, to je víc než zřejmé. S tím se dalo počítat. V mnohém přišlo zklamání, což mě mrzí. Ale jsem dost stará na to, abych už věděla, že věci se mění, vyvíjejí. Nyní žiju v zemi, která má přes dvě stě let demokratické tradice – a má daleko do dokonalosti. České problémy tak vnímám trochu jako spalničky.
Váš manžel je světoznámý režisér. Čelíte útokům, že vám knížky vydávají jen proto, že jste Formanová?
Přiznávám, že Milošovo jméno a má minulost mi pomohly zpočátku získat zájem nakladatelů. Mám ulehčenou propagaci. Na druhou stranu je knížka svébytný produkt. Buď jdete do knihkupectví a koupíte si ji, nebo ne. Skladatelka voňavého prádla vychází nyní ve třetím vydání a určitě ne proto, aby mi nakladatel udělal radost.
Píšete o vtazích, hledání partnera, lásky. Vaše knížky se tak často ocitají v oddělení literatury pro ženy. Stačí vám to?
Píšu o tématech, která mě samotnou zajímají. A nemyslím, že jsou výhradně ženská. Psaní pro mne není naplňování nějaké ambice, ale potřeba a potěšení. Kdybych žila v Praze nebo v New Yorku, asi si nenajdu k psaní dost soustředění, ale žiju na samotě, což je ideální. A pak, nejsem zvyklá koukat na televizi, takže mám dlouhé večery...
Ráda si vymýšlíte?
Ráda reflektuji sebe i okolí. To mě baví nejvíc: nálady, myšlenky. Dramatický oblouk si musím připomínat: byla bych schopná napsat knížku jen o tom, jak hrdinka leží na zádech a pozoruje stíny na stropě.
Studovala jste scenáristiku na FAMU, ale scénáře nepíšete. Proč?
Na to je hodně odpovědí. Ale nejvíc mi asi na psaní vyhovuje totální kontrola. A svoboda. Nepotřebuju peníze, producenty ani herce. Nejsem na nikom závislá, na nikoho se nemůžu vymlouvat. Když se to nepovede, nikoho nezruinuju.
Prozradíte, o čem právě sníte?
O docela prostých věcech. Nejvíc o zdraví a bezpečí svých blízkých. No jo, a pak samozřejmě o tom, že Ten sen bude bestsellerem.