Spisovatelé často od adaptací svých děl dávají ruce pryč nebo naopak důsledně hlídají jejich podobu. Třeba tak, že napíší scénář úplně sami. Spisovatel Martin Vopěnka se však nevydal ani jednou z těchto cest, i když sám přiznává, že se do psaní scénáře nehrnul.
„První verzi napsal Dan Svátek. Tím zároveň určil většinu filmových obrazů. V takto připravené struktuře jsem se pak mnohem víc věnoval dialogům, tedy i odlišení všech charakterů – zejména u dětí. Aby to byly věty, které jim sedí a které je dokreslují,“ vysvětluje v rozhovoru.
Čím vás režisér přesvědčil, že jste příběh svěřil do jeho rukou?
Svátek kdysi četl knihu svým synům a zaujala jeho i je. Tak se mi ozval. Když někdo s obrovským zaujetím přečte vaši knihu a sám vás osloví, je to dostatečně přesvědčivé samo o sobě. Naši spolupráci si nemohu vynachválit. Dan je citlivý empatický režisér, žádný tvrďák, který si myslí, že pravdu má jen on.
Příběh cílí na děti, přesto mnohé, možná i víc, sděluje dospělým. Co dal vám jako autorovi?
Předlohou pro čtyři sourozence, kteří jsou hlavními postavami, byly moje čtyři děti (dvě vlastní a dvě nevlastní). Představoval jsem si je ve všech těch situacích, psal jim dialogy i myšlenky do úst. Za Spící město vděčím jim. Do knihy jsem vložil svou víru v děti – víru, že dokážou mnohem víc, než jim my dospělí umožníme projevit. S odstupem deseti let, která uplynula od napsání, příběh nabyl aktuálnosti. Jednak se ve světě stalo něco, s čím nikdo nepočítal (podobně, jako v mém příběhu), jednak jsme řešili pandemii až hanebně na úkor dětí a mladých lidí. Ten film patří jim, ale měli by na něj jít i rodiče. Společně s dětmi pak mohou řešit například to, jak by se kdo měl zachovat, kdyby se stalo něco opravdu vážného.
Vyhrajte vstupenky na předpremiéru filmu Spící město |
Jak by podle vás vypadal svět, kde by naopak usnuly všechny děti a nikoliv rodiče?
Ve světě, kde usnuli všichni, kdo kdy zplodili potomka, musejí děti bojovat o holé přežití. Ve světě, kde by usnuly všechny děti, by dospělí bojovali o přežití svých dětí. Pokud by nikdo nevěděl, jestli a kdy se děti probudí, všichni vědci by bádali, jak se to mohlo stát a jak je probudit. A rodiče by museli řešit, jak jim zajistit přežití, než se to vyřeší.
Režisér děj zasadil do prostředí České Kanady, vy jste si ji při psaní sám představoval. Co to, že jste se takto náhodně sešli?
To je právě ta chemie, která nám funguje. Já měl v devadesátých letech v České Kanadě chalupu, takže pro mne bylo logické část příběhu zasadit do krajiny, kterou znám. No a Dan tam má chatu, takže postupoval podobně. V knize jsou ale místa geograficky nezařazená, zatímco film je nezatajuje.
Za každý prodaný lístek do kina by měl být zasazen jeden strom. Byl jste u vzniku nápadu?
To je skvělé, to bude milion stromů... Můj nápad to nebyl, ale podporuji sdružení Čmelák, které sází stromy na Liberecku. Už jsem tam podpořil výsadbu tisíců stromů. Takže i v tom se s tvůrci filmu shodneme.
 |
Ve filmu si zahrál i váš syn Sebastian, inspiroval vás při psaní?
Sebastian je původně předlohou pro nejmladšího Samuela, ale v době natáčení filmu mu bylo už sedmnáct, takže v něm hraje menší roli staršího kluka z knihy. Spící město četl krátce po jeho prvním vydání. V čtyřdílném televizním filmu hrál také syna Boženy Němcové Jaroslava.
Sebastian by se prý jednou rád stal hercem. Co vy na to?
Sebastian se herectví věnuje s vášní a pílí. Věřím, že je to jeho poslání, a plně ho v tom podporuji. Sám jsem měl ostatně zkušenost, jaké to je, když otec dítě směruje někam, kam nechce. Já jsem psal od šesti let a vždycky chtěl být spisovatelem, otec mne přesto tlačil do studia matematiky, což byl jeho obor. Ale když je něco vaše poslání, stejně si to nedáte vzít.
Jaké dojmy jste si odnesl z natáčení? Jako spisovatel jste zvyklý tvořit spíše sám než v týmu.
Byla to pro mne jako spisovatele vzácná příležitost a úžasná zkušenost. Opravdu jsem filmařům a hercům trochu záviděl jejich profesi, kdy se pak ještě i večer řeší, co se povedlo, co se má změnit, co se bude točit zítra… Jenomže moje silná stránka je psaní. Podstatné věci mne napadají až o samotě nad papírem. Však já tu svou profesi miluji.
Tradice dětského filmu je v Česku velká, náměty v minulosti často vycházely z literatury. V posledních letech se však už filmaři žánru tolik nevěnují – napadá vás proč?
Především je třeba si uvědomit, že současné děti a mládež si nevystačí s recyklovanou pohádkou o princezně, králi, vodníkovi a čertovi. Jsou vystavené zprávám z celého světa, sledují Stranger Things, ti starší Hru o trůny. Spící město samozřejmě nemělo takový rozpočet, ale na české poměry to bude průlomový film právě tím závažným dystopickým tématem. Čtyři sourozenci nezažívají nevinné prázdninové dobrodružství – je to skutečný boj o přežití ve světě, který se ze dne na den změnil a se kterým nemají zkušenost.
Spící město má dvě pokračování – chystají se i ta na plátna?
Napsal jsem první verzi scénáře Spící spravedlnosti. Bude ale samozřejmě záležet i na úspěchu Spícího města a není moc času, protože dětští herci nám nezadržitelně stárnou. Tak snad to stihneme. Následovat by samozřejmě mohlo i Spící tajemství. Dana zaujal i můj román pro dospělé Můj bratr Mesiáš – nedávno vydaný se skvělými recenzemi v Británii. Vůbec nejfilmovější je ovšem Nová planeta, to by ale musel být velkofilm. Na ten v Čechách nejsou peníze.
A co nová kniha? Připravujete?
Na podzim mi vyjde ilustrovaný příběh pro malé děti Sofinka a záhadné zvířátko. Hlavně ale drsný román pro dospělé. Říkám mu „psychologicko-pornografický thriller“. Psal jsem teď mnoho let dystopie a romány z budoucnosti, cítil jsem nutnost vrátit se na zem a zkusit napsat „velký“ román ze současnosti.
