Drsná výpověď o touze a zradě, hlásí obálka novinky Martina Vopěnky. Poslední stanice Hamburk má být románem psychologicko-pornografickým a autor v něm zatížil osud hlavního hrdiny Marka hned několika traumaty. Sebevraždou duševně nemocné matky, rakovinou i nezdařilým manželstvím.
„Jeho postava je imaginárně složená ze dvou předloh, takže se ta zátěž trochu sečetla. Na druhou stranu je finančně úspěšný, má dceru, a kdyby se spokojil s ochladlým vztahem, zůstalo by mu i manželství. Takže nakonec je to vždy především o vnitřním pocitu člověka, jestli vyhrává, nebo prohrává. Jako pro autora je pro mne samozřejmě zajímavé pracovat s pociťovanou tíhou, vinou a křivdou,“ vysvětluje Vopěnka.
A tak sehrává ono přesvědčení, že je „osud člověku něco dlužen“, stěžejní roli i v tomto příběhu. „Marek se chvíli pohybuje na hraně, když má nutkavou potřebu podtrhnout svou roli psance tím, že by někoho úkladně a bezdůvodně zabil,“ uvádí autor. „Pak ale místo toho bojuje o svůj kousek štěstí a nakonec pro sebe najde východisko v úsilí o záchranu planety,“ dodává.
Inspiraci pro román hledal Martin Vopěnka i ve vlastním životě. Předlohou pornomagnáta a bosse hamburského podsvětí Jirky, který zásadně promění Markův život seznámením s pornoherečkou Veronikou, je jeho spolužák ze základní školy.
„Od té doby jsem ho ale neviděl. Do oné role jsem si ho domyslel. Setkal jsem se ale s pornoherečkou, která v sobě měla překvapivou a až odzbrojující jemnost, a byla tak předlohou pro postavu Veroniky,“ uvádí.
Propojeni s Hamburkem
Titulní Hamburk navštívil spisovatel až kvůli románu. „Po podprahové lince je pro mne podstatné propojení skrze Labe. Veliká řeka nese v krajině hluboké poselství. Všechno, co trvá i pomíjí, všechna špína i čistota jako by se jí odplavovala a nějak nás s Hamburkem pojí,“ míní.
V jedné z kapitol Poslední stanice Hamburk stojí: „Nic jako svědomí neexistuje, když je člověk dostatečně špatný. Svědomí je výsadou dobrých a vlastně je v něm už obsaženo odpuštění.“
Na otázku, zdali je tato myšlenka vlastní i autorovi, odpovídá: „Ano, přesně tak to vidím. Vidím nacistické zločince, kteří se dostávají před soud až ve svých skoro sto letech, mezitím prožili normální život a všechno popírají.“
Kromě románu Poslední stanice Hamburk vyšla na podzim Vopěnkovi i dětská kniha Sofinka a záhadné zvířátko. „Ty dvě knihy si nemohou být vzdálenější,“ popisuje. Přesto a právě proto je však možná dokázal psát souběžně. „Já mám takový přepínací mozek, do kterého se vejde hodně rozmanitých pásem,“ podotýká.
Vnuknutí napsat příběh o krásách a možnostech dětské fantazie dostal spisovatel při návštěvě přítelkyně v Londýně.
„Sdílela tam byt po jednotlivých pokojích. No a vedle nás v pokoji bydlelo takové záhadné zvířátko: mladý filmař, který tam pořád byl, ale vůbec nevycházel. Absolutně nehrozilo, že by byl obsazený třeba záchod nebo sprcha. A tak mě napadl příběh o zvířátku v zoo, které pořád jen odpočívá nebo spí a není vidět a rozvíří tím fantazii dětí. Sofinka pak chodí do zoo jen kvůli němu a večer před usnutím si představuje, jak asi to zvířátko vypadá,“ přibližuje spisovatel.
