Marek Šindelka patří mezi naše nejzajímavější současné spisovatele. Jeho knihy vyšly v Maďarsku, Nizozemsku, Polsku, Bulharsku, chystá se překlad do angličtiny. Po dvou úspěšných povídkových sbírkách Zůstaňte s námi a Mapa Anny, ve kterých se zabýval roztříštěností dnešní doby a kritikou současného světa mladých, přichází opět s novelou. Román nazvaný Únava materiálu se zabývá taktéž současností, ovšem ve zcela jiném úhlu.
O čem přesně nová kniha bude?
Je to příběh, který se týká migrace, tedy aktuálního tématu. Ale z trochu jiného úhlu, než jak ho zpracovávala média. Pro mne byla nejdůležitější osobní, až intimní linka. Sledoval jsem člověka, který je úplně odříznutý od vymožeností naší civilizace. Je v tomto čase a prostoru, v našem blahobytném inkubátoru západní civilizace a vlastně nemá nic z jejích výdobytků k dispozici. Hrdinou románu je zhruba třináctiletý kluk. Kniha začíná tím, že přehodí batoh přes plot, doskočí za ním a od té doby už jen jde nebo běží neznámou krajinou, řeší, kde přespat, kde se najíst, co pít. Mrzne, takže se snaží zahřát. Hledá svého staršího bratra, s kterým původně mířil na sever, ale vinou převaděčů se během cesty rozdělili. Nemá telefon, což je pro lidi v téhle situaci klíčová věc, protože v něm mají kompas, světlo, kontakt s blízkými. On ho nemá a snaží se ho dostat. Je to zvláštní syrová odysea, ve které jde o to, získat ty nejzákladnější věci.
Proč vás oslovilo právě téma imigrantské krize?
Opravdu silně mne zasáhlo, když se tenkrát na rakouské dálnici našel ve vedlejším pruhu odstavený kamion plný mrtvých těl. To je taková metafora celé té takzvané krize. I ona poté, co nasytila a přesytila mediální prostor, teď sama stojí někde v odstavném pruhu a hnije. Se všemi těmi bouřemi a emocemi, které se okolo nakupily. Takhle funguje západní mediální provoz.
Od začátku jste tedy chtěl psát o dvou bratrech?
Původně jsem chtěl napsat knihu, ze které by asi většině lidí bylo zle. Jmenovala by se Dodávka, jakýmsi hrdinou by byl automobil, a pokud by tam byli lidé, tak pouze jako vedlejší postavy. Celé by to bylo jen o výrobních procesech Západu. Jak se vyrábí auto, jak to auto rozváží maso mezi jatky, skladišti a velkoobchody, pak se prodá, pracuje s ním někdo jiný a nakonec končí odstavené na dálnici plné udušených lidských těl a nikdo se k němu nehlásí. Až později mi tam vyvstala linie se dvěma bratry. Prostě jsem potřeboval nějaké lidi. A nějaký cit.
Proč zrovna Únava materiálu?
Má to jeden konkrétní důvod, který bych nerad prozrazoval. Ale je tam i čitelnější metafora, kterou je totální vyčerpání sil. Ti lidé přicházejí zničení, často s válečnou zkušeností, plní šrámů a jizev, poznamenaní nepředstavitelnými věcmi. Míří do místa, kde doufali, že konečně najdou nějaký klid, ale nový svět se vůči nim staví chladně, odtažitě, nepřátelsky. Ale problém stejně tak je, pokud na vás někdo pohlíží s nějakým neadekvátním patosem. V obou případech to brání vidět druhého jako plnohodnotnou lidskou bytost. Přehnaná hysterie okolo té krize mi přijde příznačná, stalo se z toho rétorické cvičení, hřiště, na kterém si mnozí začali vyřizovat nejrůznější účty. Zatímco někde opodál stála skutečná dodávka, kde se reálně rozkládala těla sedmdesáti lidí.
„Skutečnost žádný příběh nemá,“ říká postava Spisovatele v Mapě Anny. Dalo by se nyní říci, že jste ho konečně našel?
Téma je to pro mne bez diskuse velké, možná jedno z největších, které se objevilo v evropském prostoru za poslední léta. A Únava materiálu rozhodně příběh má, potřebuje ho kvůli své kompozici. Ale v Mapě Anny šlo o něco jiného, chtěl jsem napsat knihu o současnosti, o lidech, které vídám kolem sebe, o věcech, které jsem cítil jako příznačné pro tuhle dobu. Není to ani román, ani sbírka povídek, je to něco mezi tím. Jakási síť nebo mozaika. My taky žijeme takové fragmenty, taková mikrodramata v privátních světech. A realita skutečně žádný příběh nemá, až my jí ho zpětně dodáváme. Ruský spisovatel Michail Šiškin trefně říkal v jednom rozhovoru, že každá kniha je lež, prostě už jen proto, že má začátek a konec.
V Mapě Anny jste byl hodně satirický a kritický k vrstevníkům, cítíte to pořád stejně?
Mě zajímá tahle nesnesitelná lehkost bytí našeho století. Nikdy v dějinách člověk neměl možnost být tak dokonale pánem svého času a osudu, dneska si může sám definovat, co chce dělat, stát se v tom úspěšným. Nebo se na to vykašlat a začít s něčím jiným. Dřív byl mnohem víc předurčen k tomu, aby něco ve společnosti plnil. Měl jasné vazby. Nemyslím, že by to bylo dobře, nebo špatně, je to prostě fakt. A mám pocit, že to literatura zatím úplně nezpracovává. Ten úžasný svobodný svět paradoxně působí na spoustu lidí jako druh pasti. Mají tolik možností, že si radši nevyberou žádnou a zůstávají na věčném rozcestí. Možná s tím souvisí i to, že se určité věkové fáze zpožďují, že člověk mnohem déle dospívá: běžně je do dvaceti dítě a do pětatřiceti puberťák. Výrazně se posunula doba, kdy mají lidé děti. Až to začíná být biologicky problematické. Kde se to vzalo, že převážila ta virtuální rovina seberealizace a kariér? Že se člověk musí nejdřív nějak komplikovaně poskládat a až poté se odváží na děti? To je ta zvláštní druhá strana blahobytu.
Vaším dílem se táhne fascinace lidským tělem. Berete to jako svou značku, jako styl?
Tělo v tomhle světě je naše základní starost. Člověk ho musí neustále brát na zřetel. Stárne nám pod rukama. Už na těchto procesech se ukazuje většina našich strachů. Překvapuje nás, že nám tělo přestává být komfortní, přestože jsme pořád někým přesvědčováni, že bychom měli být věčně mladí, věčně produktivní.
Dá se téma těla vysledovat i v Únavě materiálu?
I v nové knize představuje tělo úběžník všeho – jak mu zajistit prostor, teplo, jídlo nebo kyslík. Je taky druhem přítěže. Jak ho převézt z kontinentu na kontinent? Jak ho dopravit do nového systému a tam ho vsadit? Únava materiálu se tu objevuje ve všech možných podobách, hrdinové knihy se stále vypořádávají s tím, že musí své tělo někam přepravovat. Když je převaděči převážejí do Evropy, zamaskují je přímo do konstrukce automobilu: musí se krčit schoulení v motoru, zapasovaní v sedadlech, napresovaní v palubní desce. Tělo zároveň slouží jako důkaz, odebírají se otisky prstů, dělají se evidence, kartotéky.
Marek ŠindelkaNarodil se v roce 1984 v Poličce. Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Zaujala už jeho prvotina z roku 2005, sbírka Strychnin a jiné básně, za kterou dostal Ortenovu cenu. Po románu Chyba napsal povídkovou sbírku Zůstaňte s námi, za kterou dostal Magnesii Literu za prózu. Současné novince Únava materiálu předcházel další povídkový soubor Mapa Anny. |
Zároveň vás fascinují ještě všechny ty produkty a prostředky dopravy.
Ano, symbolem příběhu zůstává ta pomyslná dodávka. Vlastně celou dobu se v druhém plánu knihy ten automobil vyrábí. Je tam třeba moment, kdy se převáží z místa na místo surová ocel smotaná do velkých svitků na vlaku a kluk je schovaný v jednom z nich. Pak prochází i továrnu, kde se ten plech lisuje do karosérií a dveří. Na jiném místě vidí míjet vlakovou soupravu, která už převáží nová, čerstvě vyrobená auta z fabriky. Fakt, že člověk potřebuje různé stroje, ať už auto, loď, či třeba telefon, aby svoje tělo prodloužil, je jedním ze základních motivů knihy.
Co je pro vás při psaní knihy nejzásadnější?
Od první knihy bojuji s věrohodností, abych nevytvářel jen produkt. Něco, co se jen dobře čte, dobře prodává a pak to splaskne jako bublina. Literatura by měla mířit k naší existenci, k základům, pokud je to nezbytné, tak jimi i otřást. V povídkové sbírce Zůstaňte s námi jsem řešil archetypy – v člověku pořád pracuje agresivita, teritorialita. Ty prastaré věci jsou v něm stále uložené. A i když jsou pro současnou společnost na obtíž a snaží se je kanalizovat, ony občas vyhřeznou na povrch. V Únavě materiálu je to právě teritorialita, která se při diskusi o uprchlické krizi nutně objevuje. To jsou věci, které mne zajímají obecně a které od literatury čekám. Nechci, aby moje knihy byly jen víkendová kratochvíle. Chci, aby s člověkem pohnuly.
Máte na imigrantskou krizi jasný názor?
Mám, ale nechtěl bych jím tu knihu nějak vysvětlovat. Chtěl jsem se tomu naprosto vyhnout. V jedné z verzí tam vystupovala osamělá postava správce diskusí na nějakém webu, který pracuje z domova v paneláku na sídlišti a cenzuruje komentáře pod články o migraci a zároveň se potýká s tím, že ho lidé nenávidí za to, že to zakazuje. Ale pak jsem se bez toho obešel. Nepřišlo mi to podstatné. Nepsal jsem knihu jako příspěvek do diskuse, ani jako dokument. Záměrně jsem v ní nezmínil, z jaké země její hrdinové utíkají ani kde přesně v Evropě zrovna jsou. Chtěl jsem tím zdůraznit, že to je příběh o univerzálním stavu člověka v situaci totální izolace. Literatura tenhle ponor do intimity umožňuje. Šlo mi o to, aby se v té situaci čtenář na chvíli ocitl sám. Co si z toho vyvodí, je na něm. Říkám, že to není kniha o imigrantech, ale kniha o lidech. Byl bych rád, kdyby si to takhle aspoň někdo dokázal přečíst.