Gottfried Lindauer (obálka monografie)
Lindauer se narodil v roce 1839 v Plzni a nyní se o něm mluví v souvislosti s jeho vlastně vůbec první velkou českou výstavou. Uspořádala ji západočeská metropole v rámci programu Evropské město kultury 2015.
Na výstavu je navázána monografie editorů Aleše Filipa a Romana Musila, vydaná v nakladatelství Arbor vitae. Skládá se z podrobného kalendária Lindauerova života, několika esejistických textů a mimořádně obsáhle komentovaného obrazového katalogu.
Na knize se podílela řada domácích i zahraničních autorů. Někteří zasazují Lindauerovo dílo do dobových koloniálních střetů, hovoří o exotických inspiracích českých umělců či o tradici teorie ornamentu v evropském umění v souvislosti s maorským tetováním.
Pro poznání Gottfrieda Lindauera jsou nejpodstatnější dva texty. Jednak ten, který vytvořili oba editoři a jenž hovoří o malířově tvorbě ještě před odchodem na Nový Zéland. Zde je nejpozoruhodnější jeho reprodukcemi bohatě zdokumentovaná činnost v malířské dílně Carla Hemerleina, specializované na křesťanskou malbu a kostelní výzdobu.
To, v čem Lindauer proslul, však popisuje ve své stati Leonard Bell z univerzity v novozélandském Aucklandu. A to započalo 6. srpna 1874, kdy se po několikaměsíční plavbě lodí Reichstag vylodil v novozélandském Wellingtonu.
Dva roky před odjezdem na Nový Zéland namaloval Gottfried Lindauer také portrét císaře Františka Josefa I.
K odjezdu jej inspirovala návštěva Světové výstavy ve Vídni v předchozím roce, kde poprvé viděl ukázky kultury Maorů včetně jejich obličejových tetování. Jako důvody k Lindauerovu opuštění „rodné hroudy“ Bell zmiňuje pokles malířských zakázek, obecnou krizi, ale i obavy z povolání do rakousko-uherské armády.
Lindauer se na Novém Zélandu poměrně rychle uchytil jako portrétista. O jeho obrazy, které maloval, jak je v knize hezky doloženo na základě fotografií, byl zájem jak mezi přistěhovalci, tak zejména maorskými domorodci, kteří byli ochotni za portréty svých náčelníků i běžných lidí platit vysoké sumy. Používali je ostatně převážně k rituálním účelům.
Přestože už britští kolonizátoři přinesli na ostrov svoji kulturu, do které se místní obyvatelé začali asimilovat, včetně nošení evropských oděvů, mnohé z tradic si ještě udržovali. Lindauerovy portréty jsou tak vlastně jedním z posledních zachycení oněch exoticky působících oděvů, zdobení, šperků, zbraní a typických ornamentů na tvářích.
Přestože Bell zdůrazňuje, že Lindauerovy umělecké schopnosti není třeba přeceňovat, umělec, který putoval „z Čech až na konec světa“, aby se jeho dílo stalo součástí místního etnografického kánonu, patří k velkým objevům současnosti.
