Se vší úctou k oběma oceněným a jejich bezesporu hodnotným dílům – opravdu tady loni nevyšlo zdařilejší dílo od autora čistokrevně literárního? Nebo je jen porota neumí ocenit?
Magnesia Litera |
Na hlavu pořadatelů se snesla kritika už po vyhlášení nominací za to, že se do výběru nedostal úspěšný román Jáchyma Topola Citlivý člověk. Nějaká ta nelibost se tak dá očekávat i nyní po vyhlášení letošních vítězů. Trochu to totiž vypadá, že výrazní a známí čeští autoři typu Petry Soukupové, Ondřeje Horáka nebo Anny Bolavé doplatili na témata, která ve svých knihách otevřeli.
Témata lidská, v dobrém slova smyslu obyčejná a možná i do sebe lehce zahleděná. Jak v Liteře za prózu, tak v Knize roku však uspěla spíše problematika celospolečenská – populismus, rasismus, globalizace, klimatické změny. Snad jen genderová problematika chybí.
Jako by ten rok 2018, kdy slavíme sto let od vzniku Československa, nutil i porotce vyzdvihnout práce s jasným a zřetelným přesahem. Ani v kategorii pro mladé čtenáře neměl šanci „obyčejný“ příběh Petry Soukupové, který však díky dobře vybudovanému napětí bude mít u ratolestí větší úspěch než vyprávění o těžkém životě dvou chlapců v protektorátní době.
Ta snaha vzdělávat, oslavovat a vyzdvihovat neznámé je tak z cen Magnesia Litera znovu cítit. Vinu tedy nenesou spisovatelé, kteří by už snad nedokázali psát hodnotné příběhy a museli je nahradit novináři, vědci a jiní. To rozhodně neplatí. Spíše zmíněné a oblíbené problematiky (obzvlášť v dobách důležitých výročí) zrcadlí ve svých textech hlouběji a nedávají je světu tak jednoduše na odiv. A to je kolikrát cennější. Na druhou stranu čtenář, který bude chtít, si toho všimne. Nehledě na odborné poroty a jejich názor.
