Hned zkraje stojí za zmínku, že Doležel debutuje jako prozaik nedlouho před svými čtyřiadevadesátinami. A k tomu milostnou prózou, rekapitulací celoživotních vztahových potýkání jistého Johna Gerbera. Romance? Spíš balada.
Konce všech těch soužití hlavního hrdiny se ženami jsou totiž špatné. Jednou je na vině neochota a slabost, jindy pozvolné odcizování, do třetice razantní osobnostní proměna. Poslední kapitola pak svým názvem „Má vlast“ dává najevo, jaká jediná láska Gerberovi zbyla.
Na slovíčko sám k sobě
O povrchní červenou knihovnu však nejde, na to je Lubomír Doležel příliš poučený autor. V rámci tématu otvírá nosné motivy jako nevyhnutelnost stáří, právo na nevěru, vyhasnutí sexuální touhy, soužití ve trojici.
Hraje si s formou: mění rytmus vyprávění vloženými dopisy či textem odjinud, občas udělí čtenáři „teoretickou“ radu. Jeho Gerber rád cestuje, zaletí si do Mexika, Kanady, Francie, Izraele. A občas zajde na slovíčko sám k sobě – ke svému „kritickému dvojníkovi“.
Také Gerber je slavná vědecká kapacita, takže analyzuje, vynáší argumentačně podložené soudy, postupuje kupředu promyšleně. Nikoli procítěně. Formuluje jasně až průzračně. Doleželův antilyrický styl připomene Milana Kunderu. A rozuměli by si i v ústředním zájmu o sexualitu.
Gerber fascinovaně pozoruje „sousoší“ kopulujících psů, všímá si živočišnosti v chování mexických koňáků, a dokonce má podobně jako Rothův Portnoy svůj komplex. Vlastně je to setrvalé napětí mezi rozumovým a smyslovým, mezi neodbytnou touhou a jejím krocením, co drží knihu při životě.
Gerber vsadil na mozek, a prohrál. Zestárl, vyhasl, osaměl. Svou ideální ženu nenašel. Nestal se celým člověkem, jak si představoval. Ale našel sílu k sebereflexi. Jako postava působí spíš trpně, román je nakonec činný. Doležel napsal jednoduše silnou knihu. Zřejmě proto, že v jednoduchosti je síla.
