Buď si v nich sám zahrál, nebo je načerpal od druhých. Pekárková (ročník 1963) mu tady říká pěkně kafkovsky – K.
Novinka sebrala dohromady dvaadvacet povídek. Ovšem povídek slušně prorostlých novinařinou, hlavně žánry fejetonu a reportáže. Ostatně tohle prolínání je pro autorku typické od počátku její spisovatelské kariéry. Píše vlastně podobně jako Egon Erwin Kisch: zaníceně a svižně, s nadšením a hlubinným zájem. A podobně jako Kisch stopuje témata ze sociálního okraje, ne-li rovnou z polosvěta.
K tomu všemu disponuje solidním smyslem pro humor. Ten má v nové knížce zvlášť silnou pozici. Pekárková si s komikou sice tykala vždycky, jakkoli na jejím rubu samozřejmě pěstovala existenciální důrazy, ale v novince je té situační srandy nakonec tolik, že knížka působí jako humoristická.
Středobodem je tady anglická železnice. A její zaměstnanci. Ovšem výhradně z těch nižších a nejnižších pater, jako uklízeč vagonů, správce ztrát a nálezů, průvodčí – v nejlepším případě mašinfíra.
Takže sympatické společenské nížiny a dno, všední, obyčejný život, kde není nouze o stereotypní dřinu stejně jako hmotné strádání, ale ani o jistou komunitnost, mezilidskou soudržnost, zájem o druhého. Možná je to tím, že jde vesměs o přistěhovalce, emigranty z někdejší východní Evropy, z Afriky nebo Asie. Jsou sice ve dvojím ghettu, ale svou vyloučenost ředí vyprávěním, příběhy – tedy spíše zábavnými storkami.
Kam jede tohle nástupiště90 % Iva Pekárková Ikar, 2023, 200 stran |
V jedné povídce autorka sleduje, kam mizí fasované oblečení drážních zaměstnanců: slušivá trika, mikiny, kalhoty. Pracant si vystačí s málem – a zbytek posílá do africké domoviny, kde se pracovní oděv mění v designové hadry tamějších fanoušků hip-hopu. Jinde líčí patálie s neúspěšným sebevrahem, nešťastníkem, před nímž stihnul strojvůdce zabrzdit.
Samozřejmě že dojde i na negativní motivickou řadu: zlodějna, mafiánské kšeftování s „mrtvými dušemi“, demence a smrt – anebo prostý vyhazov z práce. Pekárková totiž bere všecko. Jak jinak, když jí má čtenář věřit.
Autorka žije dneškem
Před časem publikoval na podobné téma jednu ze svých nejlepších knih Jaroslav Rudiš. Jeho Návod k použití železnice se ale týká střední Evropy. S veškerou nostalgií, kterou lze dneska s touhle myšlenkou spojovat. Navzdory skutečnosti, že středoevropskou soudržnost v praxi zničily první a druhá světová válka.
Zatímco Rudiš se ohlíží, Pekárková žije dneškem. Pokud Rudiš spojuje humor se smutkem, pak Pekárková pěstuje spíš jeho alianci s kritikou. A bere si na paškál všemožné stereotypy, které se k těm sociálním outsiderům jejích povídek vážou – ať jde o černochy, muslimy nebo obecně imigranty. Vidí je jako lidi. S jejich slabostmi i jistou základní, nejspíš pudovou silou.
Kam jede tohle nástupiště je další autorčina skvělá kniha: upřímná, čistá, ozdravná. Žádné kňourání nad nesnesitelnou tíhou bytí a zlovolným osudem, ale osvobozující poznání: Tak to prostě je – buď se s tím smiř, nebo nechej být. Jedno, zdali ve střední Evropě, v Africe nebo Velké Británii. Tohle nástupiště jede vždycky stejným směrem.
