Co autor vytvořil, nepatří ani jeho otci, ani jeho matce, ani jeho národu, ani lidstvu, to patří jen jemu samému, píše Kundera v eseji Kdo je spisovatel z knihy Opona. Ve svazku z nakladatelství Atlantis jej doplnil textem Nechovejte se tu jako doma, příteli ze souboru Zrazené testamenty. Oba eseje sám převedl do češtiny.
Nekompromisní úvahy
Po loňském francouzském vydání Opony si kritikové správně všimli, že mnohé myšlenky vyslovil autor už předtím, zde jsou však formulovány vyhroceněji. A dodejme: nekompromisněji. Počínaje prvním francouzsky psaným souborem statí Umění románu z roku 1986 šlo Kunderovi o charakteristiku románu jako útvaru, který nabízí svébytný pohled na realitu a nelze na něj uplatňovat morální, náboženská či jiná měřítka.
Kundera sám začínal v 50. letech ne jako romanopisec, ale jako básník. A nejspíš i proto si uvědomuje, jak se lyrický poeta, jenž přijal poslání opěvovat svět, snadno stává přisluhovačem totalitních režimů. S lyrikou zúčtoval hlavně v románu Život je jinde z počátku 70. let.
Nyní dochází k závěru, že romanopiscem se autor stává "překonáním lyrického postoje", v "anti-lyrické konverzi", která znamená přechod od "nedospělosti k dospělosti".
Nadšenci vydávající básnické almanachy a neúnavní pořadatelé festivalů poezie namítnou, že zde nelze srovnávat, neboť román je jedna věc a básnictví druhá. Kundera je zahání do kouta tím, že v eseji k uvedenému srovnání přímo vyzval. Jeho soud v neprospěch poezie, ať už je psána v řeči volné či vázané, působí krutě, leč jasnozřivě.
V době, kdy přímo nehrozí, že se básníci budou rozplývat nad zářnými komunistickými zítřky, chápeme Kunderův esej hlavně jako varování před pubertálním grafomanstvím, ohrožujícím za podpory dobročinných editorů každý literární život včetně českého.
Zešílevší plodivost
Básníkům přece jen slouží ke cti, že si vesměs uchovávají postavení nekomerčních literátů. Před Kunderovými analýzami mířenými na tělo proto ještě hůř obstojí úspěšní romanopisci, vyrábějí-li pomíjivé (a tudíž škodlivé) knihy.
Takový autor je doslova "hodný opovržení". Kundera podle všeho nehodlá vzít na milost ani psavce, jenž s kulišácky nevinným úsměvem zdůrazňuje, že není génius, ale chce uspokojit poptávku po kvalitní spotřební literatuře. Průměrní spisovatelé jsou podle Kundery na rozdíl od průměrných instalatérů zcela neužiteční a literatura se jejich přičiněním "sebevraždí svou zešílevší plodivostí".
Nad Kunderovou kritikou, adresovanou sebedestruktivní nadprodukci dobře prodejných průměrných elaborátů, by však neměli zpytovat svědomí jen autoři typu Michala Viewegha - ten dokonce občas i splňuje Kunderova měřítka literární kvality. Kromě nich si totiž Kundera vzal na mušku strašidlo, jímž je původně zcela nekomerční "autentická" literatura, kdysi u nás povýšená hlavně zásluhou kultovního Vaculíkova Českého snáře téměř na literární kánon.
Nakladatelé, exhibující svou nezištnou službu literatuře, se hrnou do vydávání obskurních svazků plných pisatelova životopisného tajemství, aniž by si lámali hlavu, zda text převyšuje úroveň sebestředného terapeutického kvílení.
Autor může vše
Kundera, vycházeje z Flaubertova výroku "Umělec má udělat vše, aby lidé uvěřili, že nikdy nebyl", naopak vyzývá spisovatele, aby ze svého díla vyřadili "všechno, co je druhořadé". Zejména korespondence, hory náčrtů a jiných marginálií se pak stávají kořistí biografického nimrání dělníků literární vědy a končí ve spárech editorů v podobě bichle zvoucí se honosně "kritické vydání".
Je cenné, že eseje Pařížana Milana Kundery, ač určeny francouzským čtenářům, brilantně odkrývají i fungování českého literárního provozu. Jedním z nejchuravějších míst, s jehož léčbou si tuzemská kritika neví rady, je otázka vydávání Kunderových děl. Důvody, proč česky nevycházejí jeho francouzsky psané romány a neexistuje reedice všech českých próz vydaných v exilu, autor několikrát zveřejnil: nemá dost času zabývat se jejich korigováním a svěřit své francouzské texty překladateli mu připadá absurdní.
Nedávný pirátský převod románu Identita do češtiny, nabízený na internetu, chválí překladatel Viktor Janiš jako buditelský čin. Avšak místo opičení se po buditelích, kteří byli v době národního obrození ochotni zveřejnit i podvrhy, bychom spíš měli uvažovat nad tím, zda Kundera přece jen není po právu znechucen výpady, které proti němu kdysi podnikli někteří čeští kritici. Před rokem 1989 to byl zejména Milan Jungmann ve stati Kunderovské paradoxy, Alexandr Tomský označil román Nesnesitelná lehkost bytí za "intelektualizovanou pornografii".
Ve druhé polovině 90. let zveřejnil Josef Mlejnek na adresu Identity stať nazvanou Kunderovi bohové jsou ze stále unavenějšího těsta, Martin Hybler označuje Valčík na rozloučenou za "pimprlové divadlo" a Jaromír Slomek se místo literárněkritických rozborů věnoval Kunderovu dávnému členství v KSČ.
Počátkem letošního roku otevřela MF DNES článkem Karla Steigerwalda prostor pro debatu, k níž žel nedošlo. Kritiky nelze k diskusi nutit. Pak je nutné, aby se čtenáři smířili s Kunderovým řešením. Kundera nyní jednoduchým a pro analýzu současného stavu věcí přínosným způsobem zopakoval, co dosud leckdo nepochopil: autor může své texty třeba "hodit do mísy a spláchnout, aniž by měl sebemenší povinnost komukoli cokoli vysvětlovat".
MILAN KUNDERA: Nechovejte se tu jako doma, příteli
Atlantis, 80 stran, doporučená cena: 126 korun
HODNOCENÍ MF DNES: 
