O stáří
"Stárnutí je dokonale popsáno v literatuře, jsou to málem nemocniční výkazy. Loni jsem si takříkajíc zlomil vaz a téměř nevycházím. Nedoslýchavost pokročila. Nikdo nemusí křičet, jen lidi prosím, aby artikulovali. Kolik věhlasných herců polyká poslední slabiky! A pak ty intonační skluzy – až mám pocit, že se na mě mluví vietnamsky. Čím jsem starší, tím víc mě jazyk zajímá. Došel jsem k tomu, že čeština je mocná, tak roztodivná a bohatá. A největší zázrak je vid slovesný – koncovkami zpřesnit děj opakovaný v minulosti. Když to mám německému bohemistovi vysvětlit, zazpívám: Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mě štěkávával. A přeložte to do němčiny!"
O komunismu a politice
"Vzpomínání na komunistické časy mi vadí! Byl jsem komunista a viděl jsem v tom jako valná část mé generace jakési východisko, ale nutno přiznat, že to byl blud. A vlastně i podvod. Ale teď se musím kontrolovat: stále víc nadávám a samotného mě to mrzí. Něco si poslechnu v televizi a šestkrát vybuchnu nadávkami. Nepíšu stížnosti. Ale když házeli po Paroubkovi vajíčky a ministr vnitra řekl, že je to nacismus, byl to první záblesk humoru ve smutné říši poslanců. Ale v celém světě je to asi obdobně špatné, poněvadž aby anglický biskup tvrdil, že nebyl žádný holokaust..."
O bratranci
"S Milanem máme džentlmenskou úmluvu, že o sobě nebudeme pro noviny mluvit. Měl negativní zkušenosti, zatvrdil se. Ale kritikovi A. J. Liehmovi řekl, že jsem byl více či méně jeho učitelem. Poznal mé surrealistické kamarády, skupinu Ra, po válce jsem párkrát byl u nich. Bylo to veselé a strýček Ludvík na zvláštní žádost zpíval méně známé šlágry. Nevídáme se, ale slýcháme. Nejezdí. Věra, jeho žena, když usedne do letadla, tak prý v tu chvíli ohluchne. Milan říkal, že auto je pro něj nejlepší odpočinek, ale to už je taky všecko pryč."
