Cenu za Kunderu převzal jeho přítel a ředitel agentury Dilia Jiří Srstka. Současně udílenou státní cenu za překlad letos porota udělila Antonínu Přidalovi, který stejně jako Kundera dostal odměnu 300 tisíc korun.
Ceny předával náměstek ministra kultury Jaromír Talíř, protože ministr se zúčastnil odhalování pamětní desky iniciátorovi obnovení státní ceny za literaturu Pavlu Tigridovi, které se kupodivu konalo dnes ve stejnou hodinu jako slavnostní ceremoniál.
Milan Kundera si pro cenu nepřijel ze zdravotních důvodů a diváci v sále na závěr ceremoniálu slyšeli jen pětiminutovou nahrávku jeho hlasu. Ve svém pozdravu vzpomněl zejména na Zdenu Škvoreckou, v jejímž nakladatelství 68 Publishers prvně česky vyšla Kunderova kniha, za niž státní cenu dostal. "Je andělem kontinuity české literatury, cena, kterou mi udělujete, ať je cena i pro ni," řekl Kundera.
Vzpomněl také na svobodomyslnou atmosféru šedesátých let v tehdejším Československu, zejména filmovou tvorbu té doby, a také divadelní adaptaci své hry Jakub a jeho pán v režii Evalda Schorma. Hra pro něj byla později velkým poutem s vlastí. Uvedl, že toto své dílo má ze své práce asi nejraději.
Laureát ceny za překlad připomněl, že překladatelská tvorba je prací velmi náročnou a často společností málo doceněnou. Uvedl však, že on osobně v ní nachází i četné radosti.
"Jednou z prvních z nich bylo potěšení s autory, kteří mě převyšovali duchem i vzděláním, a přesto potřebovali, abych se s nimi sblížil, abych jim porozuměl," řekl Přidal. Jako další radost označil tu, která ho potkala dnes.
"Ta jistě nadlehčí, ale není to lehkost nesnesitelná. Pomáhá mi myslet na ty, kteří mi ulehčovali horší časy. Na této radosti mají i oni svůj podíl," vzpomněl překladatel na doby, kdy nemohl tvořit pod vlastním jménem, a někteří kolegové proto jeho práci svým jménem zaštítili.
PODĚKOVÁNÍ MILANA KUNDERY
(redakčně kráceno)
Ve stejném dni, kdy jsem se dozvěděl o vašem ocenění, dostal jsem poštou od Jiřího Menzela kazety jeho filmů, o které jsem ho prosil. Ty filmy mne znovu okouzlily a vybavily mi nádherně svobodomyslné ovzduší českých 60. let, v nichž jsou jejich kořeny. Měl jsem pocit, že mi prozrazují skrytý smysl těch let: od Vančury 20. a 30. let až k Hrabalovi velký oblouk českého modernismu, jehož souvislost byla přervávána a která v 60. letech znovu ožila, pokračovala a pokračuje. Vybavují se mi tváře Menzelových filmových vrstevníků, mých starých přátel, mezi nimi tvář Evalda Schorma.
Evald měl nápad i odvahu podepsat svým jménem mou hru Jakub a jeho pán, která se ve stejném roce, když jsem navždy odešel do Francie, začala hrát v Čechách, hrála se tam až do konce ruské okupace a poskytovala mi tak iluzi, že jsem ve své rodné zemi pořád přítomen. Snad proto se mi často zdá, že tu hru mám nejraději ze všeho, co jsem kdy napsal. Ve Francii jsem si také uvědomil, že i když jsem ji psal jako poctu Diderotovi, její humor není tak docela francouzský, a začal jsem se ptát: co je to vůbec humor? ...
V každém koutu světa se lidé smějí trochu jinak a něčemu jinému. Bertolt Brecht měl jistě velký smysl pro humor, ale jeho adaptace Švejka svědčí o tom, že vůbec netušil, čemu se to vlastně ten Hašek smál. Uveřejnil jsem před dvaceti lety ve Francii ve svém vlastním překladu fejeton Ludvíka Vaculíka z roku 1987 Moje Evropa. Napsal jsem toho tehdy už hodně francouzsky, ale věřte mi, žádný francouzský text mi nedal víc jazykové námahy. Protože ve Vaculíkově textu není jediná věta, která by se brala vážně. Každá je moudrá, ale tváří se naschvál naivně, a to je právě styl, na který francouzština vůbec není zvyklá a já jsem byl pyšný, že jsem jí ten styl dovedl vnutit.
Tím svým fejetonem vrhá Vaculík z dálky dvaceti let jasnozřivý pohled na Evropu našich dnů. Z východu i ze západu je obklopena dvěma ohromnými územími, dokonale uniformizovanými a do sebe zahleděnými, zatímco bohatství Evropy je v její různorodosti, různotvárnosti, mnohotvárnosti, kterých když se jednou vzdá, vzdá se sama sebe. Ale nebudu rozvádět Vaculíkovy myšlenky, vždyť ten jeho fejeton jistě dobře znáte.
Chci skončit vzpomínkou na tu, která umožnila první české vydání knihy, kterou odměňujete - na Zdenu Škvoreckou. Zřídila v Kanadě s nesmírnou obětavostí chudé nakladatelství, kde vycházeli po dvacet let všichni čeští zakázaní autoři. I ona patřila k těm, kdo si byli vědomi nejhoršího prokletí českých kulturních dějin: ustavičného rozbíjení jejich souvislé paměti. Stala se andělem kontinuity české literatury. Cena, kterou mi udělujete, ať je poctou i pro ni.
Vážení přátelé, jsem velice dojat odměnou, kterou jste mi udělili, a moc mne mrzí, že nemůžu být s vámi. Ještě jednou dík.
