Kosmas po sobě zanechal Kroniku českou, jeden z nejdůležitějších pramenů k dějinám raného českého středověku.
Vše podstatné, co víme o Kosmovi, jeho světě a díle, jakož i výsledky dosavadních pátrání shrnuje v knize jednoduše nazvané Kosmas a vydané nakladatelstvím Argo Martin Wihoda z Historického ústavu filozofické fakulty v Brně.
Kdo byl Kosmas? A proč toto své dílo vlastně napsal? A pro koho? To jsou otázky, na něž badatelé hledají a publikují odpovědi přibližně posledních dvě stě let, od doby, kdy se začala rodit moderní historická věda. I předtím byla Kronika opisována, později tištěna, ale kriticky se jí začal zabývat až Gelasius Dobner v 18. století.
GLOSA: Milý poutníku z 18. století, z rodinek na výletě bys byl i dnes zklamán |
Následovali ho další, od Františka Palackého až po Dušana Třeštíka. Kosmas zaujal i Vladislava Vančuru, jehož příběh někteří historikové bezděky rozvíjeli. Problém je, že originál Kosmovy kroniky se nedochoval, existují pouze pozdější opisy (označované jako rukopisy s orientačním přívlastkem), do nichž si opisovatelé mohli přidávat vlastní postoje.
Datum úmrtí je jedna z mála jistot, kterou u Kosmase máme. Studoval v Lutychu, byl děkanem pražské kapituly při sv. Vítu, měl manželku Božetěchu a patrně syna Jindřicha. Dožil se na svou dobu neobvykle vysokého věku kolem 80 let, i když přesné datum narození je sporné.
Dával k dobru košilaté historky
V kronice zachycuje neklidné období z přelomu 11. a 12. století včetně církevních sporů a rozčarování z elit, které narušovaly dávnou smlouvu s oráčem Přemyslem o volbě knížat... V žaludku mu ležel zvláště kníže Vratislav II., jenž od německého císaře Jindřicha IV. přijal královskou korunu. Tato „novota“ se Kosmovi nezdála, ale dotýkaly se ho i třenice ve vládnoucím rodu. „Snad to byly bezmoc a rozhořčení nad lehkovážností přemyslovských knížat, které vtiskly Kosmovi do ruky pero,“ uvažuje Wihoda.
Každopádně Kosmas dává najevo, komu z tehdejší politické elity straní více a komu méně či které ze sousedů Čechů má rád více a které méně – rezervovaný je k Němcům, pohrdavý k Polákům, vstřícný k Uhrům. A není pouze vážný, rád čtenáře pobaví i košilatými historkami, jejichž hrdinou může být třeba i kněz.
A jak to bylo s kněžnou Libuší? Ta sice podle Kosmy souhlasila, že si vybere manžela a knížete, ale současně Čechy varovala, že na rozdíl od její ruky to pod tou mužskou nebude žádný med...
