Když před 24 lety dostal Jaroslav Seifert Nobelovu cenu, nesplnil tehdejší prezident Husák státnickou povinnost a nepogratuloval mu k této nejvyšší poctě. Symbolicky ho zastoupil prezident budoucí, Václav Havel: "… když jsem se před chvílí dozvěděl tu báječnou zprávu, že letošní Nobelova cena za literaturu byla udělena Vám, zmocnila se mne tak velká euforie, že jsem hned zasedl a píši Vám. Je to skvělé a ze srdce Vám blahopřeji. Myslím, že se z toho budou radovat všichni Češi a Slováci. Konečně se tedy téhle nejvyšší pocty dočkala i naše literatura – a to dík Vám, který si to ze všech žijících autorů zasloužíte nepochybně nejvíc…" (Havel Seifertovi, 11. října 1984).
Jaroslav Seifert zemřel 10. ledna 1986, necelý rok a půl po udělení Nobelovy ceny. V té době existovalo reálné nebezpečí, že se Husákův normalizační režim, který si léta s neposlušným básníkem nevěděl rady, pokusí zmocnit jeho jména: mrtvý básník by se proti tomu nemohl bránit.
. Havel a Seifertova cena
|
Ocenění udílené Nadací Charty 77 získal exprezident Václav Havel za osmý svazek Spisů. Ceremonie se konala v kostele svaté Anny, tedy v prostorách, kde Havel jako spoluzakladatel Nadace Vize 97 vytvořil kulturní centrum Pražská křižovatka. "Je to poměrně osamělá cena, kterou dostávám za literaturu, nikoliv za své veřejné, či politické působení. Přichází v době, kdy sám usiluji o návrat k divadlu a literatuře. Proto mě to obzvlášť těší," řekl Havel.Proč cena vznikla
Považoval jsem za naši povinnost zabránit režimu, aby jakýmkoliv způsobem památku velkého básníka zneuctil. Tak vznikla myšlenka zřídit cenu Jaroslava Seiferta za literaturu, kterou by udělovala Nadace Charty 77 ve Stockholmu režimem zakázaným spisovatelům. Času nebylo nazbyt.
Obtelefonoval jsem členy správní rady nadace, poradil se telefonicky s řadou známých českých spisovatelů v emigraci a po jejich souhlasu jsem již 11. ledna 1986 odfaxoval českým redakcím Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a BBC oznámení o ustavení Ceny Jaroslava Seiferta.
Nadace Charty 77 měla nesporné morální právo Seifertovu cenu zřídit. Jaroslav Seifert byl signatářem Charty 77, nadace vydala k Seifertovým 80. narozeninám bibliofilský tisk vyzdobený fotografiemi Ivana Kyncla a obsahující dvě Mistrovy nevydané básně česky, švédsky a anglicky. Básník svěřil předsedovi nadace copyrighty na zahraniční vydání jeho vzpomínek Všecky krásy světa. Nadace se mnoho let snažila ve Švédsku lobbovat za udělení Nobelovy ceny za literaturu právě Seifertovi.
"… co se Seifertovy komise týče: všichni, kromě Milana Kundery, souhlasí se členstvím (od Milana zatím nemám zprávu - jakmile přijde, zveřejníme výzvu k podávání návrhů a sbírku peněz na cenu). V komisi tedy budou: Liehm, Vladislav, Škvorecký, Gruša, Richterová a já ex offo za nadaci s hlasem poradním. Kromě toho bychom tam chtěli mít dva in pectore členy z domova – Tebe a Milana Jungmanna. (Můžeš mu vyřídit náš návrh a naši prosbu?) Počítač mi umožnil dopsat, že mi Milan Kundera zavolal a že se členstvím souhlasí." To jsem psal Havlovi 27. května 1986.
. Cena Jaroslava SeifertaByla zřízena Nadací Charty 77 ve Stockholmu roku 1986, dva roky poté, co Seifert získal Nobelovu cenu za literaturu. Nadace ji uděluje za dílo vydané nebo jinak zveřejněné v Česku nebo v zahraničí v posledních třech letech. Vyhlašována je každoročně 22. září v předvečer Seifertových narozenin. Dosavadní laureáti |
Odpověděl mi 3. srpna 1986: "…Seifertova cena. S Jungmannem jsem mluvil, oba tu funkci berem, jsme jí poctěni a dáváme přednost formě ‚in pectore‘. Ne ze strachu, ale protože jsme oba už v příliš mnoha orgánech a komisích deklarovaně a neradi bychom vyvolávali dojem, že se nic bez nás neobejde. Oba klademe tutéž otázku: kdo je letošním kandidátem? Prý už někdo je. Na návrhy je pozdě, není-li však pozdě, jsme oba pro Tatarku. Ten se totiž příštího roku nemusí dožít. Je osamělý na Slovensku, žádnou cenu ještě nedostal, zároveň to je pro Slováky – zřejmě právem – klasik a poslední a snad jediný obecně uznávaný symbol nepoddajnosti."
Před listopadem 1989 byl Havel nejaktivnějším členem poroty. Svědčí o tom i obsáhlý svazek korespondence, který byl nedávno uveřejněn nakladatelstvím Akropolis. Není však v něm všechno: mnohé ze záležitostí agendy Seifertovy ceny byly vyřizovány v bezčetných telefonátech, které jsme vedli mezi Stockholmem a Prahou nebo poštou ve Vlčicích, kam Havel přicházel v domluvené dny a hodiny, když byl na Hrádečku.
Havel zprostředkovával návrhy na udělení ceny z Československa, staral se o to, aby hlasy z domova došly včas, informoval exil o názorech doma.
Zcela zaslouženě
Letos tedy získal Václav Havel Seifertovu cenu jako její třiadvacátý laureát. Nemám nejmenších pochyb o tom, že si ji plně zaslouží: jeho nová hra Odcházení, uvedená v tomto roce, ukazuje, že dramatik Havel přežil bez "újmy" skoro třináctileté prezidentování. Myšlenkové bohatství i jazyk letos vydaných prezidentských projevů svědčí o tom, že většinu z nich si prezident Havel musel napsat sám.
Autor je předsedou správní rady Nadace Charty 77
