Nejen svým názvem Kniha o klimatu zemí Koruny české působí červnová novinka nakladatelství Leda monumentálně.
Kniha, pod kterou jsou podepsání Zdeněk Vašků, Jiří Svoboda a Václav Cílek, totiž vznikala čtyřicet let a nabízí podrobný a vyvážený tuzemský vhled na ožehavou problematiku naší současnosti.
Jak se píše v úvodu více než sedmisetstránkové knihy, Svoboda a Vašků na ní začali pracovat už koncem 70. let. A to nezávisle na sobě. Oba totiž procházeli staré kroniky a další dobové archiválie, aby si z nich vypisovali lidové pranostiky a veškeré zmínky o klimatických událostech.
Vašků své roky shromažďované informace následně vydal v knihách Velký pranostikon (1998 a 2002) a neméně monumentální monografii Hold slunci, dešti, půdě a pluhu (2014). Obě knihy vyšly v nakladatelství Academia.
Svoboda, který je v otázce vlivu člověka na oteplování planety spíše skeptikem, zase před jednadvaceti lety vydal knihu Utajené dějiny podnebí v nakladatelství Ivo Železný.
Z trojice autorů je mediálně nejznámější Václav Cílek, pro kterého je aktuální kniha shrnutím jeho psaní o klimatu, což je přitom jen jedna rovina jeho širokého záběru.
„A protože se k tématu už nejspíš vracet nebude, vnímá tuto monografii jako završení své dlouhodobé klimatické činnosti,“ píše se doslova v úvodu Knihy i klimatu zemí Koruny české.
Ta přímo vznikla díky dlouhodobé práci Jiřího Svobody, který veškerý materiál, co Vašků posbíral, seřadil po rocích a sepsal.
„Zdeněk Vašků nepíše jako vědec, ale jako písmák. Díky tomuto přístupu před našima očima ožívá svět rolníků, kronikářů a všech generací předků, kteří se s obavami či nadějí každé ráno dívali na nebe,“ uvádí dále úvod rozsáhlé knihy, jejíž aktuální přepracované vydání důsledně redigoval Václav Cílek, aby odpovídalo současným, nově nabytým poznatkům.
Většina vlád selže. Mladí se do deseti let chopí revoluce, soudí Cílek |
Samotná kniha se dělí do tří částí. První se obecně zabývá vývojem klimatu a jeho přirozenými mechanismy. Čtenáři osvětluje základní pojmy oboru: roční období, sluneční, mořské či klimatické cykly, případně vliv sopečné činnosti.
Autoři zde je na několika málo stránkách třeba jednoduše vysvětlí důvod střídání ročních období, což je důsledek nakloněné osy naší planety, neboli pozůstatek pradávné srážky s planetkou Theiou. Tvůrci dále osvětlují i původ a současnou popularitu termínu antropocén a varovného prstu, který tento novotvar ukrývá.
Druhá, nejobsáhlejší část knihy stojí na zmíněných nasbíraných pranostikách a záznamech. Je založena na neuvěřitelně rozsáhlém souboru čtyřiceti pěti tisíc výpisků z kronik a dalších historických dokumentů mezi lety 1000 – 1775. „Horké a suché léto,“ zní krátká poznámka k roku 1152. „Na den 16. února přišla povodeň se hřměním a blesky a způsobila na Labi vodní bídu,“ uvádí zase vzkaz z roku 1162. „Roku 1127 byla v Čechách veliká suchota, kteráž i drahotu způsobila. Byla také veliká proměna na slunci na i na měsíci,“ píše Václav Krolmus k roku 1127.
Krvavý déšť?
„Zima byla tak mírná, že nepadal vůbec žádný sníh,“ píše R. Hennig k roku 1123. „Osení se špatně urodilo pro veliká sucha, jež trvala celé tři měsíce: březen, duben a květen,“ všímá si Kosmas o dva roky dříve.
Autoři tyto údaje přehledně a s potřebným znalostním vkladem doplňují o celosvětové a celospolečenské události. Mluví o vzestupu Čingischána, francouzské revoluci, osídlení a vysídlení Grónska, ale i třeba potřebě husitských spanilých jízd, které měly souvislost s předchozími tuzemskými neúrodnými roky. Speciálně se pak věnují fenoménu takzvané „malé doby ledové“ a to jak jejím dopadům, tak historii tohoto termínu.
„Učení v Praze zašlo. Mnoho domů ve Městě pražském a mnoho vsí v celém Království českém bylo spáleno,“ uvádí Druhé pokračování Kosmovy kroniky k roku 1248. „Teplý podzim, který trval až do 17. listopadu, na kterýž to den rozkvetly někde růže. Na tento den rovněž přišla silná chumelenice,“ píše R. Hennig k roku 1297. „Mírná zima, že se na 6. prosince objevily květy,“ všímá si pak stejný autor k roku 1415.
„Téhož roku v sobotu před sv. Matějem (22. ledna) spadl v Čechách na sníh krvavý déšť a na ten den v noci připadal nový sníh, takže to byly tři barvy, vespod bílá, uprostřed krvavá a navrchu bílá,“ uvádějí Letopisy pro rok 1416. Zmíněné krvavé deště se podle autorů objevují už v Homérově Iliadě a následně se o nich píše v mnoha zdrojích. Patrně nemají souvislost se pouštním prachem, jak se myslelo dříve, ale se spory drobné zelené řasy Trentepohlia annulata, která roste v tropech a subtropech.
Česko má nejhustší síť knihoven na světě, budou z nich komunitní centra, říká expert |
Poslední část se věnuje budoucnosti. Autoři se zde snaží odpovědět na sugestivní otázku, co nás čeká a co s tím případně můžeme dělat. „U klimatických změn je často obtížné hovořit o příčině a následku. Obojí se do sebe zakousnuto jako had Uroboros hryzající svůj ocas. Přesnější je představa neuronové sítě. Ta je obvykle znázorňována jako systém bodů spojených vztahy. Informace o tom, co se děje v jednom bodě, je společná celé síti, ale stav bodu ovlivňuje nejvíc své sousedy a dál jeho vliv slábne,“ zazní zde například.
Autoři zde vypracovali i soubor návrhů, co by naši krajině mohly z dlouhodobého hlediska prospět. „...‚jedno velké, univerzální‘ řešení nám nepomůže, ale spíše musíme jít cestou menších, postupných, kumulativních kroků, které budou postupně vytvářet citlivou a šetrnou mentalitu,“ vysvětlují.
Zmíněné návrhy dělí do několika hledisek: hledisko zemědělské krajiny a lesa, hledisko města, osobní hledisko a hledisko zadržování vody v krajině. Vedle vodohospodářských rad zde najdeme třeba rady pro urbanistické plánování, ale i osobní způsob života.
Postupnými kroky a osobním přístupem lze totiž v důsledku ovlivnit víc, než se na první pohled může zdát. „Nic není ztraceno a mnoho zajímavého nás teprve čeká,“ zní docela optimisticky závěrem působivé a srozumitelně sepsané monografie.
