RECENZE: Napínavé rodinné tajemství se skrývá v květu z nefritu

Poměrně neznámá součást dějin holocaustu inspirovala australskou spisovatelku Kirsty Manningovou k napsání románu Nefritová lilie. Vede od předválečné Vídně po Šanghaj.

Spisovatelka Kirsty Manningová | foto: kirstymanning.com

Ponuré listopadové ráno roku 1938. Vídeň je, stejně jako jiná města v Německu a Rakousku, jež bylo v té době již součástí nacistické říše, poseta střepy z výkladů židovských obchodů, rozmlácených o takzvané křišťálové noci. 

Rodina lékaře Bernfelda prožívá i další osobní tragédii: jednoho syna jim zastřelí mladý nácek, druhého odvlečou do koncentračního tábora Dachau. Rodičům s malou Romy se za pomoci přátel podaří z Rakouska odjet. Skončí v Šanghaji, stejně jako tisíce jiných židovských uprchlíků.

Nefritová lilie se odvíjí ve dvou liniích – střídají se kapitoly vyprávěné jednak z pohledu Romy, jednak její vnučky Alexandry, úspěšné finanční analytičky. Rodiče Alexandry zahynuli při nehodě a dívku vychovávali v Melbourne její milující a milovaní prarodiče. 

Mladou ženu stále trápí otázka, kdo vlastně byla její čínská matka. Ví jen, že ji Romy s manželem adoptovali, a zbyla jí po ní jediná památka - přívěsek na krk ve tvaru lilie vyřezané z nefritu. Dědeček zemřel, babička Romy mlčí. Když Alexandru zavede její zaměstnání do Šanghaje, začne intenzivně pátrat. A postupně odhaluje rodinné tajemství.

Manningová zalidnila svůj poutavý a napínavý příběh spoustou výtečně vylíčených postav, z nichž vyniká především krásná Li, Romyina čínská přítelkyně a nadaná zpěvačka. 

Stejně sugestivně popisuje atmosféru Šanghaje plného vůní jídla a krásných zahrad, ale úpícího pod brutální japonskou okupací, a všudypřítomný strach, který sužuje Číňany i židovské uprchlíky. 

Nefritová lilie

75 %

Kirsty Manningová

Díky autorkou zprostředkovaným zkušenostem Bernfeldových i jejich čínských sousedů si čtenář jasně uvědomuje, jaké to bylo žít v neustálých obavách a nejistotě a jak nebezpečné bylo postavit se okupantům.

Šanghaj na jaře 2016, kdy megapoli navštíví Alexandra, vypadá samozřejmě zcela jinak než ve válečných dobách, kdy tu žila mladičká Romy, i když utrpěné rány se nikdy nepodaří zcela zahojit. Ale pořád platí, že tu voní chutná jídla a bylinky, stejné jako ty, které si zestárlá Romy pěstuje ve své australské zahradě, aby jimi léčila zraněná těla i duše.