Těžko říct, čím to přesně je, ale objeví-li se na tuzemském trhu kniha s hudební tématikou, například ve formě memoárů, ve valné většině ji hyzdí odbytý převod do českého jazyka. Čest výjimkám jako například Bonova Surrender: 40 písní, jeden příběh, kterou měla v péči skvělá překladatelka Michala Marková, případně knižní rozhovor Nicka Cavea s novinářem Seánem O’Haganem Víra, naděje a masakr v pečlivém převodu Boba Hýska.
Biografii jedné z nejvýznačnějších britských prog-rockových kapel ovšem přeložili Martin Lauer a Milan Janeček, přičemž druhý jmenovaný je mimo jiné podepsaný pod ukázkovým zmetkem Unknown Pleasures – Pohled do nitra Joy Division od Petera Hooka, baskytaristy Joy Division a New Order.
Při seznamování s knihou jsem namátkou otevřel na stránce 409 a přečetl si český překlad vyjádření bývalého zpěváka a kytaristy King Crimson Adriana Belewa na téma fanouškovské diskuse, zda byl pro kapelu přínosem, či nikoliv.
Při čtení toporně sešroubovaných slov „...pokud tyto písničky pak dokážete konzistentně a plynule hrát před kapelou, pěkně nasvícený a viditelný pro publikum po celém světě, které je ochotno zaplatit, aby vás vidělo“ se mi poněkud orosilo čelo.
Hudba King Crimson je složitá, na první poslech jen těžko přístupná a je nutno si k ní nějakou chvíli hledat cestu. Neznamená to ale, že přečíst česky přeloženou knihu o nich má být práce srovnatelná s vyložením vagonu plného uhlí.
Největší bolestí je tradičně častý výskyt anglicismů, zejména používání trpného rodu místo činného: „Zpěvák, který byl pozván Frippem a Sinfieldem, pracoval rychle...“, stylistických neobratností typu „druhý refrén se vyznačuje prvním výskytem otočeného kytarového partu“ nebo „tahle skladba znamenala úplně první hudební kontakt mezi Frippem a Brufordem pro novou kapelu“, případně „všiml jsem si, že písničky, které se zdají nejlépe fungovat...“ a mnohé další krkolomnosti.
Občas je třeba si některou větu přečíst několikrát, aby člověk alespoň rámcově pochopil, o čem je řeč: „Vrávorající rachot Mastelottova dunícího rytmu, který zní jako beatbox, kterému dochází baterie, skladbu lokalizuje v nadupané rockové tradici způsobem, který značně připomíná Intruder z významného třetího alba Petera Gabriela“.
King Crimson poslouchám už mnoho let, mnohé jejich desky považuji za vizionářské, bez nadsázky za geniální. Zážitek, který mi kapela předložila v červnu 2018 ve Foru Karlín, byl absolutní. Co se týče knihy o historii souboru s dopodrobna komentovanou diskografií, jsem ideální cílová skupina. Ale musela by vypadat úplně jinak, než jak bohužel dopadl tento nepodarek.
