Garth Ennis, autor série Preacher, není českému publiku neznámým tvůrcem. Vyšel zde třeba jeho Punisher - příběh chladného zabijáka, který se mstí mafiánům za smrt svojí rodiny. Obě knihy vydal BB Art.
Co spojuje Punishera s Kazatelem (český překlad titulu Preacher), je především násilí, kterým jsou obě knihy naplněny. Jenže zatímco v Punisherovi jde pouze a jedině o krev a tunu vystřílených nábojů, do Kazatele se Ennis pokusil vtěsnat i nějaké to poselství. - více zde
Samozřejmě, otázku morálky, trestu a viny lze najít i v Punisherovi, takové náznaky ale můžete vystopovat ledaskde včetně animovaných reklam, proto je mezi oběma Ennisovými tituly patrný filosofický rozdíl.
Když anděl s ďáblem se sejde
Hlavní hrdina, zkrachovalý, texaskými křupany zhnusený reverend Jesse Custer, putuje do New Yorku, aby spolu s irským upírem Cassidym a bývalou přítelkyní Tulip, toho času neúspěšnou nájemnou vražedkyní, našli Boha.
Ano, Velký pán sestoupil na Zem, kde se zašil před odpovědností a nechal nebe napospas jeho osudu. Shůry ale uprchl také mutant - kříženec anděla s ďáblem, který se usadil v Custerově duši a obdařil ho nevídanou silou. Do toho si připočítejte sériového brutálního vraha a horor je na světě.
Způsob kresby, jímž je Kazatel vyveden, je podobný stylu Punishera, více ale tkví v reálných konturách. Většina postav má hodně blízko ke skutečné vizáži, parodických či zveličelých maleb je poskrovnu.
S krví se to má asi tak: Ennis nešetřil červenou barvičkou (resp. s ní nešetřil malíř Steve Dillon), když vyjde rána z pistole, na těle oběti nechá díru hodnou jámy od borovice, v horším případě ustřelí rovnou kus lebky.
Krev s filosofií vedle sebe jsou
Mezi tím vším vražděním a cestováním se ale objevují náznaky křesťanského a zároveň citového tápání, které do příběhu promítá jeho tvůrce. "Hele, hledám Boha, protože mi připadá, že něco stvořil a pak od toho zbaběle dezertoval. Takže mu doručím účet za jeho drobný prohřešky," říká Custer Cassidymu na noční Empire State Building.
Právě v těchto pasážích, které narušují akční kontinuitu zbytku, není Ennis tak pevný v kramflecích, jak by si možná přál. Ačkoli Kazatel snese náročnější intelektuální kritéria, Gainmanův Sandman to holt není. Ale pravdou je, že on si na něj - díkybohu - ani nehraje.
Ennisovi s Dillanem šlo spíše o to neopakovat další zrůdnou krvárnu, ale povýšit ji na výpověď o pokrytectví, jež ulpívá hlavně na církvi. To se sice povedlo, ale v typicky konzumní, zrychlené, zkratkovité podobě. Na vlastní rozuzlení se ale bude muset počkat do dalšího dílu.
 |
