Karol Sidon

Karol Sidon | foto: archiv

Pro rabína se psaní beletrie nehodí, tvrdí Karol Sidon

  • 0
Karol Sidon (1942) je nejen vrchní zemský rabín, ale také spisovatel. Sice svou tvorbu ze 60. a 70. let přerušil, letos se vrátil s prvním dílem tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc pod názvem Altschulova metoda.

Cigan (obal)

Postaral se tím o možná největší literární senzaci letošního jara. Pod skoro pětisetstránkovým thrillerem s prvky sci-fi je totiž podepsán tajemný Chaim Cigan, autorovo alter ego. Bylo však odhaleno mnohem dříve, než  Sidon očekával.

Co vás přimělo vrátit se zase k beletrii?
Tu otázku si kladu také. Mám na to různé odpovědi a ta nejpravděpodobnější asi je, že  jak člověk stárne, svým způsobem se v sobě probouzí on sám. Dává o sobě vědět. Psaní jsem se sice nikdy zcela nezřekl, ale zjistil jsem, že mi není tak vzdálené, jak jsem si myslel. Velice dlouho jsem měl vůči němu jakýsi ostych. Říkal jsem si, že knih je na světě mnoho a že bych měl být zodpovědnější, když už. Ale pak jsem si uvědomil, že jsou knížky, které mám sám rád pro jejich hravost a zábavnost a čtu je. A že by možná nebyl tak strašný hřích se taky do něčeho takového pustit.

Psaní beletrie jste v 80. letech opustil v německém exilu. Bylo to jen proto, že jste tam studoval judaistiku?
Nejen tím. Zpočátku jsem tam psal nějaké scénáře pro firmu Taurus, což byl projekt, který se nakonec ukázal dobrý jen k tomu, aby si scenáristé a redaktor něco vydělali. Pár scénářů jsem napsal, nějakou dobu jsme z toho chválabohu mohli žít. To jsem ovšem nevěděl, že tyhle scénáře zmíněný redaktor přepisuje - a když jsem viděl výsledky jeho práce, zhrozil jsem se. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli svolím k jejich natočení, byl bych vehementně proti. Naštěstí z toho nic nebylo. Kromě toho jsem se pokusil něco dělat se hrou Shapira, ale měl jsem smůlu. Vypadalo to, že ji budou hrát v divadle Habima v Haifě, ale z nějakých důvodů divadlo zavřeli. A tak jsem si řekl, že to je důkaz, že nemá smysl na literatuře venku stavět svoji existenci.

Spisovatelé často říkají, že si je jejich kniha "našla". Byl to i váš případ?
Nebudu lhát. Rabínování má svoje meze. Už jsem chtěl odejít před časem a dříve nebo později k tomu stejně dojde. Tím pádem si budu muset svoji další existenci na něčem postavit. A asi jediné řemeslo, které kromě toho, co dělám, umím, je to psaní. Za druhé: opravdu mě to bavilo. Napsat tolik stránek, to se nedá dělat se zaťatými zuby. A jsem rád, že to těší i pár jiných lidí.

Ta radost a určitá hravost je z knihy cítit.
A abych nezapomněl: jedno dlouhé období jsem se zabýval genealogií. Práce v archivech a s archiváliemi pro mě znamenala velké objevy. Nejen co se týče naší rodiny, po které jsem šel v první řadě. Pootevřel se mi celý nový svět, hlavně 17. století v Čechách a na Moravě, viděl jsem tu dobu najednou úplně jinýma očima než dřív. Do první verze románu jsem dal prakticky všechno, co jsem z archivů vytahal. A to byl taky jeden z důvodů vzniku té knihy. Nasbírané poznatky mi mohly posloužit jako jeden z motivů knížky. A po mé smrti by to posloužilo i mým dětem v lepší orientaci mezi našimi dědečky a babičkami.

Karol Sidon s Václavem Havlem

V románu jsou i vaše autobiografické prvky, které odhalí ten, kdo o vás něco ví. Jsou to taková "pomrknutí" na vaše přátele, náznak, kdo se pod pseudonymem Chaim Cigan skrývá?
Asi ano. Jen jsem si nemyslel, že se to proflákne tak brzo...

Máte stopu, kdo váš pseudonym odhalil jako první?
Já myslím, že paní Vlčková z Českého rozhlasu. Hrozně sympatická paní, která si s tím dala práci, šla po tom a přišla na mě. Já si původně myslel, že to objeví někdo, kdo si to pořádně přečte, literární vědec, a bude v obraze, ale až třeba za rok. Myslel jsem, že do té doby budu mít pokoj.

Prvotní důvod psaní pod pseudonymem byl jenom hra nebo snaha oddělit spisovatele od  rabína?
Možná obojí. Každopádně jsem ale pod tímhle jménem už dělal divadelní hru Heleniny sliby,  tam to prošlo bez povšimnutí, a už dlouho jako Chaim Cigan uveřejňuji v novinách Židovské  obce povídky o Talismanovi. To je takový létající "židovský Superman".

A to oddělení spisovatele od rabína?
Víte, nelze přejít mlčením, že pro rabína se psaní takovéhle beletrie skutečně nehodí. Být rabín je učitá škatulka, která má svoje pravidla, podle kterých je střižena a já v ní už poměrně dlouhou dobu jsem.

Karol Sidon

Znáte nějaký jiný případ, že by rabín byl tvůrčí v jiném oboru?
Blízký je tomu rabi Shlomo Carlebach, který byl vynikající písničkář. Na druhou stranu ale nevybočoval z judaistické tematiky, zatímco moje knížka jde mimo ni. Pro mě bylo důležité otevřít svůj vlastní svět v jeho živelnosti a neuchopitelnosti. Prostředky, které používám, jsou v tomhle směru zvláštní, už tím, že se dotýkám sci-fi. Ale pochopil jsem, že právě ona pro to dává obrovskou příležitost. Autor píšící dejme tomu o robotech jako třeba Isaac Asimov, aniž si to vůbec uvědomuje, vytváří mýtus, na němž je nejhezčí, že o tom neví. A to je možná smysl umění jako takového, vytáhnout ze svého nitra něco živého, co člověk nenajde nikde jinde, ani ve vědě, ani ve filozofii a ani v teologii.

V jedné recenzi jsem si přečetl, že zastáváte v románu jiné názory než třeba v rozhovorech. To je také součást "zametání stop"?
Ne, ne, lidé, co tohle píší, si knihu jen na pár místech otevřeli, celou ji nečetli. A nepochopili, že židovské myšlení je tak silné, protože připouští námitky, musí se s nimi vyrovnat, aby vůbec mělo nějaký smysl.

Kromě historie a židovství v románu podnikáte i výlety do jiných věd, třeba psychiatrie. Musel jste při psaní hodně studovat?
Tak zrovna psychologie a psychoanalýza mě vždycky hodně zajímala, něco načteného jsem měl, nicméně spoustu věcí jsem si musel nahledat a poučit se. Tak se  to dohledávání stalo součástí psaní a většinou to do sebe neuvěřitelně zapadá.

Další motiv knihy je kabala. Před lety jste v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou řekl, že na vaše studium kabaly ještě nepřišel čas a že máte spoustu jiné práce. Už se to změnilo?
Já samozřejmě něco o kabale vím, věnoval jsem jí hodně času. Ale abych byl na nějak výrazně vyšší úrovni, než na jaké je to možné použít v takovéhle knížce, to zdaleka ne.

Rabín Karol Sidon na portrétu Pavla Brunclíka

Kniha je dost složitá, je v ní mnoho termínů zejména z židovského prostředí. Neuvažoval  jste vyjít čtenářům vstříc třeba slovníčkem?
Myslím, že důležité věci jsou tam popsané tak, aby bylo jasné, o co jde. Některé výrazy může čtenář brát jen jako slova, kterým nerozumí, a když o nich bude něco chtít vědět, někde si to dohledá. Ale není nutné, aby z toho zešedivěl.

Zaslechl jsem názor, že Altschulova metoda je "židovská variace na Dana Browna". Co tomu říkáte?
Takových knížek samozřejmě vyšlo víc a já jsem si z nich jistý mustr vzal, to přiznávám.  Třeba motiv poháru, který prochází celým dějem. Ale do konce čtvrtého dílu není vyřešen.

Měl jste před očima typ čtenáře, pro kterého píšete?
To ne. Maximálně sám sebe. A lidi, kteří mají rádi podobné věci jako já. Věřím, že existují.

Slibované další tři díly už máte napsané?
Ano, v tomhle nelžu. Každý rok vyjde jeden. Druhý začátkem příštího roku.

Pod stejným pseudonymem?
No jistě. Akorát už bude každý vědět, kdo to ve skutečnosti je.

Píšete něco dalšího?
No, mám tři nové povídky, ale uvidíme. Momentálně opravuju druhý díl románu, pak budu opravovat třetí. A mezitím mě třeba něco napadne.