Pro čtrnáctiletého Sama Wavera je o čtyři roky starší Jason od dětství hrdinou. Staral se o něj, zatímco zaneprázdnění rodiče stoupali po politickém žebříčku a když mu zjistili dyslexii, přes všechno vztekání s ním bratr nikdy neztrácel trpělivost. Navíc hrál fotbal na výbornou. Dokonce tak, že se mohl stát členem akademie Arsenalu. Jenže nechtěl.
John Boyne knihu Můj brácha Jessica, která nyní vychází i v českém překladu Anežky Mannové, napsal hlavně pro děti. Vypravěčem je Sam, který se snaží pochopit, co že se to děje s jeho sourozencem. Prochází různými fázemi, na škále od „snad se z toho brzo uzdravíš“ až po „to, že si můj brácha Jason myslí, že je moje sestra, pořád neznamená, že je gay“.
A to se, mimo jiné, mnohým uživatelům sociálních sítích nelíbí. Krátce po loňském vydání knihy v originále kritizovali, že se Boyne snaží vyprávět o něčem, co sám nikdy nezažil a tudíž to prý nemá právo dalším zprostředkovávat. Opravdu? Jak tedy pak naložíme se všemi těmi klasiky, Shakespearem, Austinovou i Čapkem, co vyprávěli příběhy ostatních mužů, žen i zvířat, nebo si je nedejbože - úplně vymýšleli?
Samá chyba
Boyne na kritiku loni zareagoval prohlášením na literárním Hay Festivalu ve Walesu, kde zdůraznil podstatu imaginace při umělecké práci a poukázal na úskalí, která skýtá tvorba založená pouze na vlastní zkušenosti. Jeho slova na místě podpořila i spisovatelka Francesca Simonová. O obdobném problému v rozhovoru pro iDNES.cz nedávno mluvila i kanadská dramatička Michele Rimlová.
Literárnímu bloggerovi Benu Creethovi však údajně nevadí imaginace v umění, ale autenticita příběhu, kterou dle jeho soudu jednoduše Boyne nemůže nabídnout v takové míře, jakou by mohl nabídnout jakýkoliv jiný transgender autor.
Nemuselo by pak údajně docházet k takovým chybám, jakých se autor a jeho nakladatel dopustili už v názvu knihy, kdy k Jessice přistupují jako k muži, nikoliv jako k ženě, píše na svém blogu.
Obálka knihy Můj brácha se jmenuje Jessica
Místo románu, kterým chtěl John Boyne mladší čtenáře informovat a přimět přemýšlet, tak spíše napsal román, který dokázal, že celospolečenská diskuze o transgenderu, jeho vnímání i podobách, je teprve v začátcích. Stejně jako bylo či bohužel stále je vnímání dalších menšin - sexuálních, etnických i náboženských.
Sám Boyne s tím má jako homosexuál, který vyrůstal v Irsku osmdesátých let, bohaté zkušenosti. Taky o tom pár knih napsal, naposledy v češtině vyšla jeho Skrytá zuřivost srdce.
Kdyby se tehdy jako spisovatel spoléhal pouze na svou zkušenost, musel by vyprávění začít až rokem 1971, kdy se narodil, nikoliv rokem 1945, jak činí. A to by vyprávění opravdu značně ochudilo. Nemluvě o jeho veleúspěšném příběhu Chlapec v pruhovaném pyžamu, který pojednává o přátelství dvou chlapců rozdělených plotem koncentračního tábora.
Nyní Boyne pracuje na románu pro dospělé, který se odehrává v 52 zemích, začíná v roce nula a končí na vesmírné stanici v roce 2080. Čím čtenáře asi zvedne ze židle tentokrát?
