Máte někdy noční můry?
Ne. Proč se ptáte?
Přivazujete své hrdiny k rozpáleným kamnům a poléváte vodou, přilepujete ženy k vanám a pak je necháváte topit... Já bych z toho neměla nejklidnější spánek.
Vidíte, jenže většina věcí, o kterých píšu, se mi dřív v noci zdála. Takže kdybych teď o těch zločinech snil znovu, bylo by to něco jako sen ve snu.
Viděl jste někdy zavražděného člověka?
Ne, nikdy. Nemyslím, že je to pro spisovatele důležité. Vždycky si vzpomenu na známou historku z natáčení filmu Maratónec. Dustin Hoffman tehdy probděl celou noc, aby vypadal unaveně. Ráno přišel zmožený na plac, kde seděl Laurence Olivier. Ten se na něj jen podíval a řekl: A nenapadlo tě, že bys tu únavu prostě mohl zahrát? Tak asi tak to mám já se psaním. Používám hlavně svou představivost.
Takže vás neláká zkusit si na vlastní kůži práci Harryho Holea?
To zase ano. Chci psát správně a autenticky, takže jsem několik míst činu navštívil. Jenže mrtvoly jsou tam vždycky zakryté, a stejně, i kdyby nebyly, asi by to mé psaní nijak nezměnilo.
Musel jste tam jít v přestrojení, aby si neukazovali na známého spisovatele?
Tehdy jsem ještě nebyl tak známý, takže hned mě nikdo nepoznal. Ale logicky jsem se trochu schovával, abych nebyl ostatním nápadný.
Co mi v životě nejde
Kontakty u policie jste získal až jako spisovatel, nebo jste tam měl kamarády už dřív?
Neznal jsem nikoho, takže jsem je musel vyhledat. Překvapivě mi vždycky byli velmi nápomocni. Jen se mi ještě nikdy nepovedlo, aby mě vzbudili v polovině noci a řekli, ať se urychleně přijedu podívat na místo činu. To bych chtěl.
Mixování smoothie z krve vrahových obětí, to je taky něco, co máte od svých kolegů policistů, nebo je to jen důvtipná narážka na trend zdravého životního stylu?
Vykládejte si to, jak chcete, ale sarkasmus, který za tím vidíte, je mi sympatický. Samozřejmě jde o zrůdný čin, nicméně za každým zločinem v mých knihách je tak trochu schovaný vtip. Jen to tak nebije do očí.
Jo NesboNarodil se 29. března 1960 v Oslu. V roce 1997 odstartovala jeho spisovatelská kariéra románem Netopýr. Prozatím vydal 22 knih ve 140 zemích, v polovině z nich byl hlavním hrdinou Harry Hole. Nesbo píše i pro děti. Hlavním hrdinou příběhů pro nejmenší je doktor Proktor. Naposledy mu v češtině vyšla kniha Macbeth, ve které přepracoval slavné Shakespearovo dílo a zasadil jej do dnešní doby.  |
Takže humor a detektivka jdou ruku v ruce?
Určitě, u série s Harrym Holem se asi hledá těžko, ale takoví Lovci hlav jsou plní humoru. Vždyť to dělal už Raymond Chandler nebo James Thompson. Žánr krimi by neměl být vůči humoru nepřátelský.
Jste ceněný spisovatel, býval jste norskou rockovou hvězdou, úspěšným burzovním makléřem, měl jste dobře nakročeno ke kariéře profesionálního fotbalisty. Existuje něco, co vám nejde?
Ano, ale neřeknu vám to.
Je to tajné?
Ne, není... Tak dobře. Moji bratři jsou velmi dobří řidiči. Já jsem bohužel z nějakého důvodu tím nejhorším řidičem v rodině, všude. Když jsme začali jezdit na turné s kapelou, nikdy jsem nemusel řídit a říkal jsem si, jak mám hodné spoluhráče, že mě nechají odpočívat. No, bylo to trochu jinak. Prostě mi to nejde.
A to všechno, co vám šlo, bylo za tím spíš štěstí, talent, nebo tvrdá práce?
Směsice všeho. Je to společně se zdravým sebevědomím základ, který stojí za každým úspěchem.
Píšu po kavárnách
Slyšela jsem, že když začínáte psát, musíte být naprosto přesvědčený o tom, že kniha, kterou chystáte, je nejlepší na světě. Je to tak?
Je to trochu složitější. Napsat knihu je něco jako být v milostném vztahu se ženou.
Tak to mi budete muset vysvětlit.
Na začátku jste v euforii. Všechno je nové, téma, žena, poznáváte se. Pak ale přijdou pochyby – je to opravdu ono? A jediné, co vám zbývá, je doufat, že to bude nejlepší vztah, který jste kdy měla. Pokud se toto povedlo, je čas ji opustit, knihu i ženu.
To je celkem pragmatický přístup. Přesto, byl jste někdy nespokojený s knihou, kterou jste napsal?
Ano, šlo o jeden román, který jsem psal asi dva roky. Na začátku mi to přišlo jako geniální nápad, jenže jsem v něm musel spojovat realitu s fikcí a to byl problém. Pochybnosti rostly. Editoři s tím však byli spokojení, jen vypíchli pár věcí, které se jim nezdály. Bohužel to byly přesně ty pilíře, na kterých celý příběh stál.
Stejně to chtěli vydat?
Ano, ale já jim řekl, ať na to zapomenou. Šel jsem domů a celou knihu smazal.
RECENZE: Jo Nesbo v Macbethovi prolévá krev |
Kolik lidí vlastně vidí úplně první verzi vašeho díla?
Čtyři nebo pět, jsou to všechno editoři z mého nakladatelství. Nikomu jinému to nedávám číst a rozhodně ne předtím, než je celá kniha hotová.
Jak dlouho trvá, než se vaše kniha od toho prvotního nápadu dostane do tisku?
To se různí. Dřív jsem si dával úkol napsat dva tisíce slov denně, abych nevyšel ze cviku. Ale nebyl jsem rychlejší, protože mi nezáleželo na tom, jestli je to dobré, nebo špatné. Teď už si můžu dovolit luxus, kdy si v některých dnech jen tak sednu k počítači a smažu třeba celý text, který jsem psal minulý týden.
Takže disciplinovaný moc nejste.
To ne, a proto chodím psát ven do kaváren, kde si nemůžu tak jednoduše najít jinou vedlejší aktivitu.
Fanoušci, kteří si chodí pro podpisy, vás neruší?
To v Norsku moc nehrozí. Lidé si drží odstup, takže s tím není problém. Nanejvýš mě pozdraví, občas chtějí podepsat knihu. Ale většinu času mě nechají být.
Četla jsem, že letos poprvé po letech Norsko není nejšťastnější zemí světa. Jak to?
No, někdo se očividně cítí být šťastnější než my! Ale je to trochu zvláštní, měřit statisticky štěstí.
Vy se však netajíte tím, že jste pesimista. Byl jste takový vždycky?
To přišlo až se zkušenostmi. Dřív jsem byl, obzvlášť jako dítě, velmi naivní a optimistický, ale postupně, jak jsem stárl, ze mě vyrostl nedůvěřivý pesimista.
To vás musela vaše kariéra příjemně překvapit.
To máte pravdu.
Která z vašich profesí na tomto životním postoji měla největší podíl?
S kapelou jsme hodně jezdili po Norsku a čas od času jsme zajeli někam na úplně nové místo. Říkali jsme si, že na nás nikdo nepřijde, dělali ramena, ale někde tam žila taková malá naděje, že se přece jen někdo objeví. On ale téměř nikdo nepřišel.
RECENZE: Brutální, strhující. Nesbova Žízeň podává směs krve s citronem |
Pro kolik lidí nejméně jste hráli?
Asi jedenáct. I když vlastně ne. Jednou to byli jen tři, a ještě ke všemu naši příbuzní.
Chybí vám život rockové hvězdy?
Jestli myslíte to, jak na nás nikdo nechodil, tak ne. Čas od času ale s kapelou vyjíždíme na turné, a teď dokonce budeme nahrávat novou desku. Po dvaceti letech! Chodí na nás víc lidí než kdy dřív, takže se to vyplatí.
Hudbu, sport i umění jste si vyzkoušel. Čeho se stane Jo Nesbo mistrem příště?
Kulečník! Chtěl bych profesionálně hrát kulečník.
Proč?
Je to pomalé, meditativní a vlastně celkem nudné. Něco takového budu s postupujícím věkem potřebovat. Navíc jsem trochu podivín a kulečník je pro podivíny. Asi mi to moc nepůjde, ale když ano, víte, kde mě příště hledat.
