Verše Jiřího Žáčka známe všichni ze slabikářů, dětských knih a hlavně desítek básnických sbírek. Ale taky třeba z divadla (Ptákoviny podle Aristofana) a z textů hitů populární hudby (Blues o spolykaných slovech v podání Michala Prokopa). Nyní se Jiří Žáček dožívá osmdesátky. Vychází mu k tomu nová sbírka Básně a nebásně.
V dětství jste se docela často stěhovali. Proč?
Otec byl ze Strakonic, matka z nedaleké vsi. Přihlásili se v rámci poválečného osidlování pohraničí k práci v pivovaru v Prunéřově v Krušných horách. Odhaduji, že se vydali za svobodou, moje bába Andula měla k mé matce přezíravý postoj a společný život v rodinném domku ve Strakonicích by byl nejspíš ponurý a konfliktní. Oceňuji, že se můj otec postavil za svou ženu. Po šesti letech v Prunéřově se rodiče se mnou vrátili do Strakonic. Důvod k návratu byl vážný: v severních Čechách se v té době přetahovali o moc komunisté s národními socialisty, dokonce se tam střílelo a šlo tam o život.
Obávám se, že radikální feministky připravují mladým mužům a ženám svět, z něhož vymizí kouzlo namlouvání a tělesné lásky, do nejintimnějších vztahů bude zasahovat sexuální inkvizice a děti se budou rodit výhradně ze zkumavky.
