Minulý týden jste dostal cenu Magnesia Litera. Očekáváte další zvýšení již tak značného čtenářského zájmu o vaši knihu?
Očekávám už jen, že uzřím Karla Schwarzenberga s plackou "Volím Zdeňka!". Zaskočil mě zájem širokého publika. Jsem jeskynní mlok, vytažený z hlubiny na světlo.
Čím vás osoba Zdeňka Nejedlého upoutala natolik, že jste jí věnoval více než 20 let života?
Je v něm kus tragédie moderního intelektuála, jenž sní sen o spravedlivém ráji a je odhodlán třeba i lidi donutit k tomu, aby byli šťastní, pokud jeho pravdu nechápou. Rubem okouzlení bývá odkouzlení, jak psal F. X. Šalda. Pády na tvrdé kamení.
Jiří Křesťan
Které životní období Zdeňka Nejedlého pro vás bylo nejtěžší rozklíčovat? Které bylo doposud nejhůře zmapováno?
Nejobtížnější pro mě bylo období exilu v letech 1939–1945. Podařilo se mi nalézt dokumenty o aféře profesorky Něčkinové z roku 1941, kdy jej obvinili z buržoazního nacionalismu a on musel provést sebekritiku. Zachránil ho asi Hitlerův vpád do země. O tehdejších reáliích toho víme málo, jisté skutečnosti jsou těžko pochopitelné. Polem neoraným bylo i období po druhé světové válce s jeho paradoxy. Bývalý masarykovec hájí politické soudní procesy. A na druhé straně průkopník československo-sovětského přátelství se úporně brání zavádění stalinských vzorů ve školství a musí být před reformou v roce 1953 sesazen z úřadu ministra školství.
Z vaší práce vyplývá, že Zdeněk Nejedlý měl sklon ke zjednodušování. Jak se to pojí s jeho pozicí intelektuála, který by měl v první řadě pochybovat?
Tak to u intelektuálů bývá – unaveni polemikami zatouží po jednoduchých pravdách, jež jim nabídne politická strana a neomylný vůdce. Je pěkné vznášet se jako skřivan po obloze, ale slepici každý den na zem nasypou zrní...
Nejedlý byl pověstný nedokončováním témat, která zpracovával, zejména knižně. Existuje však něco, co ve své vědecké práci dokončil a bylo to stále přínosné pro dnešek?
Přebíhání mezi tématy se stalo posedlostí, sám z toho propadal depresím, protože měl před sebou stále více práce. Na druhou stranu i ty nedokončené spisy mají cenu – dějiny husitského zpěvu, ač je nedotáhl, kam chtěl, jsou dodnes ceněny. Stojí za to se vracet k monografiím o Smetanovi a Masarykovi, k dějinám opery Národního divadla. Jednou se starý Nejedlý Ladislavu Štollovi svařil, že by chtěl znovu vydat studie o Friedrichu Nietzschem a o milostném deníku Zdeňka Fibicha. Ty tedy ve své době dokončil a odhalil v nich pohled na vztah muže-umělce a ženy.
Přestože do KSČ vstoupil až v emigraci v Sovětském Svazu roku 1939, Zdeněk Nejedlý byl už za první republiky bezesporu levicový intelektuál. Jak si vysvětlujete, že většina českých intelektuálů byla tehdy levicově zaměřena?
Příklon doleva vidím jako reakci na jatka obou světových válek, na sociální nespravedlnost vrcholící za velké hospodářské krize, na pokoření národa mnichovskou dohodou, kdy zklamali spojenci. Elity ztratily pud sebezáchovy a frustrované masy se přikláněly k radikálním řešením. Intelektuálům imponovala síla a disciplína komunistického hnutí, přitahoval je i koncept sociálního inženýrství, budování podle vědecky zdůvodněného plánu.
Jedním z překvapivých zjištění ve vaší knize je, že se Nejedlý v 50. letech bál, že se stane obětí politických procesů. Bylo to oprávněné?
Dnes se nám to zdá absurdní, ale byly přece souzeny i ženy a staří muži. Nejedlý býval navíc stoupencem T. G. Masaryka, členem jeho pokrokové strany, spolupracoval za první republiky s "buržoazními" intelektuály i s lidmi, kteří opustili komunistickou stranu a byli prokleti jako trockisté. Nejedlý věděl o "velkém teroru" v SSSR ve 30. letech, kdy Stalin vyvraždil garnituru Leninových spolubojovníků, za války viděl zatýkání emigrantů i likvidaci bývalého sovětského vyslance v Praze Sergeje Alexandrovského. Svému zeti jednou řekl: "Nemyslete si, když je třeba, jde se přes mrtvoly."
Při vzniku monografie jste prostudoval neuvěřitelné množství pramenů a literatury. Existuje po tom všem pro vás ohledně Zdeňka Nejedlého ještě nějaký otazník? Velká neznámá?
Něco o něm poví ruské archivy, až se více otevřou. Záhadou zůstane mnohé z jeho soukromého života, příčiny jeho stravujícího pocitu osamění a nedocenění. A tragický osud manželky, tolik milující a ztrácející postupně víru v jeho poslání. To je příliš jemné předivo, které už obnovit nedokážeme.
Vladimír Šmeral jako Zdeněk Nejedlý ve filmu Skřivánci na niti
Zabýváte se i "druhým životem" Zdeňka Nejedlého, tedy tím, jak jeho osobnost dodnes přežívá v obecném povědomí. Nemyslíte, že mu přece jen poněkud křivdíme, když jej vidíme jen jako směšného "rudého dědka"?
On si za to může sám, koneckonců k stáru hořekoval, že neuměl včas odejít. Na druhou stranu musíme přiznat, že je součástí našich dějin, řadu jeho představ o českém národě neseme s sebou dále.
Připomínáte, že Nejedlý je dnes vlastně nejznámější tak, jak jej zkarikoval v Menzelových Skřiváncích na niti Vladimír Šmeral. Přemýšlel jste o tom, proč se této role zhostil právě tento celoživotně aktivní komunistický herec?
Zajímavá otázka. Roličku sehrál pan Šmeral zjevně s chutí, asi se mu líbila. Jsem opatrný při posuzování morálky herců. Vžívají se do rolí, sami se mění...
Martin C. Putna vznesl v jednom článku řečnickou otázku, zda náhodou nechystáte o Zdeňku Nejedlém román, ve kterém byste mohl doříci to, co je mimo rámec odborné publikace. Máte něco takového v plánu?
Nejsem si jist, zda v brilantním textu (Lidové noviny, 10. 4. 2013) měl MCP na mysli román o Nejedlém. Vycítil, že zbývá mnohé, co bych ještě mohl říci. Ale většinu toho říci nedokážu. Tak to v životě bývá.
Jiří Křesťan přebírá cenu Magnesia Litera
Ve které osobnosti moderních dějin nebo kultury vidíte největší dluh české historiografie? A hodláte se nějakou dále zabývat nebo vám už zůstane Nejedlý celoživotním údělem?
Od Zdeňka Nejedlého prchám, byť se mi to zatím nedaří. Soužití s ješitným vzteklíkem mě stálo příliš mnoho sil. Mezi komunistickými politiky je řada zajímavých postav, jež by stály za nové zpracování, vezměte si jen Švermu nebo Kreibicha. Leccos by se dalo na základě nových pramenů dodat k výborné Galandauerově monografii o Bohumíru Šmeralovi. I tragédie Gottwalda, upíjejícího se k smrti, má silnou stránku. A co teprve umělci, kráčející s komunistickým hnutím, například Vítězslav Nezval? Biografie je útvar, který mi sedí, ale třeba zkusím podívat se na svět obyčejných komunistů, dělníků, co pro ně znamenal patos hnutí. "Náš prapor nade trůny vlaje..." - to byla velká výzva neprivilegovaných.
