Jak se dočteme ve Wikipedii, Aralské jezero do roku 2003 ztratilo 80 procent objemu, dvě třetiny rozlohy, 22 metrů nadmořské výšky a slanost vody se zvýšila šestkrát až dvanáctkrát. Břehy postoupily o 150 kilometrů a nechaly za sebou 45 tisíc kilometrů čtverečních vyschlého prašného dna a slaných bažin, z nichž trčí vraky rozpadajících se lodí. Důvod? Od padesátých let minulého století byly vody řek Amudarji a Syrdarji, které Aral sytily, odčerpávány do kanálů zavodňujících bavlníková pole. Pro jezero už voda nestačila.
Pro to jezero, na jehož březích v rybářské vesnici prožívá svůj trpký osud Nami, chlapec bez rodičů. Když se v něm vykoupe, zvrací. Stejně jako ostatní dýchá vzduch plný toxických látek a jí jedovaté ryby. Dospělí zahánějí žal vodkou, děti si škrábou kůži plnou ekzému a ženě předsedy kolchozu, který spolu se šamanem, lékařem a ředitelem školy poslal zraněnou Namiho babičku po vodě umřít, aby usmířili Ducha jezera, se narodilo tříruké děťátko. A první, ještě téměř dětskou lásku toho zoufale opuštěného hocha znásilnili dva ruští vojáci.
Fotogalerie |
Z kurníku, kam ho předseda kolchozu zavírá, musí Nami utéct, někam do „civilizace“. Do civilizace? Dojde do města, kde dře s lopatou při úpravě asfaltových ploch a dýchá obdobně mizerný vzduch jako doma, slouží zpovykanému zbohatlíkovi Johnnymu, který pracuje pro jednu nadnárodní společnost, je svědkem zabíjení zvířat, která Rusové používali na nebezpečné pokusy s antraxem, brucelózou a dalšími chorobami – a nikde žádná naděje. Ani když konečně na jakýchsi zavlažovaných bavlníkových polích uprostřed pouště najde svou ztracenou matku. Příští rok už tu stejně žádná bavlna neporoste, místo aby ji místní muži zaseli, pustí se do stavby mešity. Minaret nedokončí, došel materiál. Ale alespoň je nakloněný tím směrem, kde leží Mekka...
Návrat zpátky k jezeru matka odmítla. A Nami pokračuje ve své osamocené cestě – dokud se kruh neuzavře.
Jezeroautor: Bianca Bellová nakladatelství: Host 192 stran, 249 Kč Hodnocení: 90 % |
Jezerem obohatila Bianca Bellová českou literaturu o krutou dystopii, jednu z nejpozoruhodnějších knih posledních let. O krutý příběh o osudu, který lidé připravili přírodě i sobě navzájem. O osudu, kterému vlastně nikdo ani nehodlá vzdorovat, vždyť i babička, když ji po vodě posílají na smrt, chápe, že „to tak musí být“. Tenhle román není žádná fantazie, ale drastická realita. A realistický je i jazyk, jímž Bellová píše. Jeho účinek je znásobený tím, že vyprávění se nese v přítomném čase a čtenář si tak připadá jako bezprostřední svědek událostí. Dialogy jsou místy hodně drsné, zejména vulgární mluva pubertálních mládenců, odpovídající jejich nevycválanému chování. Ostatně – jak asi tak může vypadat slušnost na březích zavražděného jezera?
Už neožije. Ale Bellová věnovala jeho památce výjimečnou knihu.
