„Nechtěli jsme vytvořit knihu o nás samých a našich známých, i když by vše jistě bylo mnohem jednodušší,” líčí autoři knihy, kurátor Jen Kratochvíl, fotograf Hynek Alt a odborný garant Jan Schmid v jejím úvodu.
„Pokud nám jde o čtvrť, nemůžeme sami rozhodnout, kdo ji tvoří, a kdo ne. Hned na začátku jsme proto do své práce nechali promluvit sociologický výzkum,” vysvětlují, jak přistupovali k rozkrývání sociálních vazeb a určování tzv. propojovatelů, kteří drží komunitu pohromadě. Dál už v rozhovoru pro iDNES.cz MF DNES o projektu nakladatelství Yinachi hovoří Jan Schmid.
Zvažoval jste, jestli přijmete nabídku podílet se na knize?
Poprvé jsem odmítl, protože síťových projektů, ve kterých hledáte propojovatele, obzvlášť prostřednictvím sociálních sítí, už jsem realizoval dost. Tady mi ale nakonec došlo, že se mohu proti virtuálnímu světu a hlavně sociálním médiím vymezit a to tím, že budu mapovat reálné vazby lidí v jedné čtvrti. Dávají mi větší smysl než facebooková přátelství.
Fotogalerie |
V projektu nevystupují jen umělci, ale i majitelé večerek nebo hospodští. Chtěli s vámi mluvit?
Ne každý je zvyklý se takto veřejně prezentovat, jsou lidé, kteří nemají potřebu se ukazovat, takže jsme občas narazili na nějakou bariéru. Už tahle zkušenost byla pro nás tak trochu vystoupením z naší sociální zóny. Autoři i já se myslím pohybujeme mezi lidmi, kteří jsou ochotni a zvyklí se sebeprezentovat.
Objevily se třeba i jazykové bariéry. Jsme zvyklí, že nám Vietnamci rozumí, protože je potkáváme jako prodejce ve večerkách a bistrech. Jenže se ukázalo, že když jim chceme celý koncept vysvětlit, nerozumíme si. Nakonec se ale podařilo přesvědčit i klíčové letenské propojovatele z řad vietnamské komunity.
Letná tedy, myšleno v nadsázce, není plná egomaniaků toužících po sebeprezentaci?
Rozhodně ne, některé dámy se obávaly, jak budou vypadat na portrétech, které každý rozhovor doprovází, měli jsme proto k dispozici maskéry, zároveň však pro nás a Hynka Alta bylo důležité zachytit je autenticky jako lidi ne jako masky. Sám jsem si to na sobě vyzkoušel. Hynek si mě nastavil a řekl pár vět pro uvolnění. Najednou jsem ucítil, jak ze mě vše spadlo a v tu chvíli se ozvalo cvaknutí fotoaparátu. Fotografie v knize tak působí až anatomicky a pro mě jsou také vymezením vůči tomu, jak se dnes fotíme pro sociální sítě.
Kdo nejčastěji sehrál roli oněch propojovatelů?
Jsou to právě hostinští, servírky nebo třeba prodavači. Tedy vlastně celkem obyčejní lidé, kteří mají propojování jako práci. Ale třeba takový finanční poradce nikoho hromadně nepropojí, protože je to komunikace jeden na jednoho. Některé profese propojují více a některé méně. Ale projevilo se i to, že na Letné žije silná umělecká a bohémská skupina.
Je toto důvod, proč jste se nakonec rozhodli ve výzkumu nevyužít aplikací typu Foursquare?
Ano, kdybychom používali jen mobilní aplikace, asi bychom nikdy nenašli paní Marušku od pečiva z Alberta nebo nigerijského pokladního z Billy. Bylo by to o dost učesanější ale ne opravdové.
Jsou skupiny, do kterých se těžko dostává?
Samozřejmě, jsou to třeba Vietnamci, teenageři nebo senioři, kteří se často vinou gentrifikace z Letné odstěhovali. Také proto jsme raději vyšli do ulic a respondenty hledali tam pomocí náhodného klíče.
Šel by podobný výzkum realizovat třeba na sídlišti?
Sídlištní výzkum by byl zajímavý obzvlášť ve srovnání s Letnou. Sídliště určitě nejsou jen noclehárny. Možná budou fungovat po menších celcích – rozdělená po domech, blocích či vchodech. Troufám si tipovat, že velkou roli tam sehrají dětská hřiště, hospody a pak i škola, nebo tělocvična.
Je šance, že se něco podobného opravdu zrealizuje?
Myslím, že velká. Poptávka je však spíše tematická – třeba zaměřená na menšiny v Česku. Rýsuje se také prozkoumání jednoho města z hlediska toho, kdo má vliv na vzdělávání a rozvoj dětí. Jestli je to vedoucí ve skautu nebo ředitelka mateřské školy a tak dále. Dalo by se na tom ukázat, že se dá školství reformovat i z jiných stran. Vše je ale teprve ve fázi příprav.
Dozvěděl jste se o Češích něco nového během práce na knize?
Zaujalo mě, jak stěžejní roli sehrávají v Česku pejskaři. Psi totiž dokážou ty naše mnohdy uzavřené a ztuhlé české tváře rozsvítit, lidé se pak jednodušeji dají do řeči. Ale asi se není čemu divit, jednou jsme se ptali tuzemských majitelů psů, jestli mají raději psy nebo lidi a řekli, že psy, což je myslím velmi české. A pak samozřejmě stále sehrává zcela zásadní roli hospodská kultura. I když pivo zdražilo, tak Češi do hospody stále chodí a zákaz kouření tomu možná ještě pomohl. Aspoň z pohledu toho, že osazenstvo hospody je pestřejší a kuřáci, jak stojí venku, otevřou hospodu více do ulice.
Na Letné jste dokázali definovat devět podskupin, které tu čtvrť utváří. Patří mezi ně třeba Kulturní smečka, Chleba a maso nebo Polední pauza. Ke které se řadíte vy?
Já nejsem z Letné, což je pro mě jako výzkumníka dobře. Zařadit bych se ale asi mohl do skupiny Nezávislí profesionálové, kteří jezdí na Letnou pracovat do kavárny.
Takže člověk nemusí být rezident místa, aby utvářel jeho tvář?
Rozhodně ne, obzvlášť to platí třeba pro ty zmiňované hospodské nebo barmany, kteří tam pracují, ale bydlí jinde.
Mají všichni z respondentů Letnou rádi?
Úplně všichni asi ne, je tam třeba slečna výčepní, která se nám svěřila, že Letnou nesnáší. Považuje ji za ošklivou opileckou čtvrť a ráda z ní pak odjíždí zpět domů. Takže názorů je spousta a rozhodně není jen jeden. Ale obecně na Letné převládá hrdost a radost z toho, že člověk žije právě tam. Můžeme to vnímat jako určitou formu snobství, jenže tohle odhodlání považovat své místo k žití za mimořádné vede lidi k tomu, že se o něj i mimořádně starají.
