RECENZE: Jen se chlub! Reinerův Blatný je jeden z možných básníků

Jméno básníka Ivana Blatného, který žil od roku 1948 v anglickém exilu, je v Čechách spojováno s Martinem Reinerem. Brněnský nakladatel a spisovatel mu před třemi lety věnoval objemný a oceňovaný román Básník; teď připravil k vydání skoro pětisetstránkový výbor z Blatného pozdní poezie.

Ivan Blatný se narodil v Brně v roce 1919 a v jihomoravské metropoli žil do roku 1948. Na snímku už je v anglickém exilu. | foto: archiv Martina Reinera

Kniha se jmenuje poeticky: Jde pražské dítě domů z bia… Ale padl by jí i název prozaický: Reinerův Blatný. Proč?

Pozůstalost obsahující texty od konce 70. let do srpna 1990, kdy autor zemřel, má přes pět tisíc hustě popsaných stránek. Žádné členění do sbírek, žádné jasně ohraničené básně – prostě plynulý text. Spousta hlušiny, desetina výjimečnosti.

Reiner si jako vodítko při výběru našel Blatného alter ego, Josefa Kunstadta. Reálnou postavu, zapomenutého prvorepublikového herce, který si na chvilku zahrál i básníka. Do něj se Blatný stylizuje, s ním promlouvá, jemu se svěřuje. Bylo to jistě pro editora dobrodružné putování, co víc: byla to stavba. Stavba konkrétních básní, stavba pozdního díla Ivana Blatného.

Co tedy Reiner postavil? Monument, který představuje Blatného jako autora v tradici meziválečné avantgardy. Už jen vyvoláváním jmen někdejších přátel, nejčastěji Vítězslava Nezvala, ukazuje, kde jsou jeho kořeny. Poetismus i surrealismus však překonal. Z prvního si vzal smyslové nadšení, zpěvnost, spontaneitu psaní, z druhého pak fantazii. Syntéza je už čistě jeho. Pozdní Blatný zvládá mistrovsky jakoukoli formu, volný i vázaný verš. Obsahově se živí bohatstvím vlastního života, vědomého i nevědomého. Jako by vír v jeho hlavě strhl vše dohromady: roky, místa, jazyky, přátele, knihy, blízké i vzdálené.

Jde pražské dítě domů z bia…

80 %

autor: Ivan Blatný

nakladatel: Druhé město

464 stran, 489 Kč

Své přítomnosti, 80. let za zdmi blázince, si básník příliš nevšímal. V textech padne maximálně jméno premiérky Margaret Thatcherové. Blatný odplouval radši k minulému. V cizině se necítil jistě, doma byl i desetiletí po odchodu pořád v Brně, ve svém dětství a mládí. Jeho pozdní poezie je možná místy nostalgická, ale ne melancholická, rezignovaná. Je živá, hravá, nasycená smyslovými prožitky – a občas humorem. Blatný žil v blázinci, ale nebyl blázen. Byl poezií prorostlý od hlavy k patě, ovšem včetně jisté sebereflexe: „Kunstadte, básníku, jsi dobrý, jen se chlub.“ Nebo je to záměr editora?

Reinerův Blatný je důležitá kniha. Dá se číst odkudkoli kamkoli, na přeskáčku. Je tu pro každého něco: hravá, nezávazná básnička i velká, závazná poezie. A konečně se dá brát jako jeden z možných Blatných. Jiný by třeba z pozůstalosti postavil básníka úplně jiného.