Rudiš, který oslaví napřesrok padesátku, novinku napsal rovnou německy. V originálu vyšla před dvěma lety a dočkala se velmi pochvalných recenzí. Svezlo se s ní několik cen, naposledy Záslužný řád Spolkové republiky Německo, který spisovatel převzal za „přínos ke sbližování Čechů a Němců“.
Taky o tohle v knize jde. Tedy navenek, v nejobecnější rovině. Jinak je to kniha vrstevnatá, plná zvláštní atmosféry, symboliky – i neodbytné a tíživé existenciální temnoty.
Titulním hrdinou je rodák z Liberce, český Němec, starý devětadevadesát let. K ruce má na své „poslední cestě“ jistého Krause, velmi zvláštní postavu: na jedné straně zkrachovalého, zoufalého alkoholika, na straně druhé bytost málem mystické ražby – převozníka mezi světem živých a mrtvých.
Dělá Winterbergovi doprovod, ale ještě spíš rezonanční desku. Právě na jeho hlavu totiž dopadá nekonečný proud vyprávění, který se z překvapivě vitálního starce bez ustání řine. V tom je Rudiš silně hrabalovský.
Winterberg je vlastně variantou Hrabalova strýce Pepina, který ve své manicky chrlené řeči míchá realitu s fabulací, protahuje skutečné daleko za hranice možného.
Winterberg má však ještě kapesního průvodce po Rakousku-Uhersku, vydaného rok před první světovou válkou. Poslední rok, kdy „byl svět ještě v pořádku“. A právě podle téhle příručky s Krausem cestuje. Jak u Rudiše jinak nežli vlakem. Jede po městech někdejší monarchie a snaží se pospojovat minulé s přítomným, vytěžit z toho, co bylo, aspoň trochu útěchy pro to, co je, co ještě zbývá. Jemu i světu.
Tady se hlásí o slovo druhý velký Rudišův blíženec, Jaroslav Hašek, autor Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, kde literárně rozmontoval Rakousko-Uhersko, ukázal nesmyslnost válčení, nacionalismu, byrokracie a veškerou lidskou blbost.
Winterbergova poslední cestaJaroslav Rudiš přeložila Michaela Škultéty Labyrint, 2021, 440 stran |
Rudiš to nastavení sdílí, ale s jedním rozdílem: Winterberg, starý jako samostatné Československo, si po monarchii stýská, v jeho „záchvatech historie“ je pořádná nostalgie, romantický smutek za ztraceným časem.
Odtud proudí existenciální temnota: tíživá pochmurnost, která sedá na vše a má ve společném jmenovateli neodvratný zánik, konec.
Winterbergova poslední cesta je Rudišovou zatím nejnáročnější knihou. Nesází na silný, dynamický příběh, spoléhá na gejzíry historek a obrazů. Je v ní proti předchozím autorovým prózám daleko víc tragiky a smrti, daleko míň komiky a lásky. Zralý, reflektovaný text s vyzněním skoro děsivým: „Žádná naděje neexistuje. Jenom cesta, Převoz. Jedním směrem. Na druhý břeh.“
