Vedle každodenních zápisů, které Foglar pečlivě zaznamenával, svazek přináší více než 250 stran unikátního obrazového materiálu – bohatý výběr fotografií, dobové plakáty či úryvky z kronik a časopisů, do nichž přispíval. V příštích letech je plánováno vydání třetího svazku, který pokryje období let 1942–1945, kdy autor prožíval válku.
Středa 14. srpna 1940
V posteli pod dekou s baterkou pokračuji trochu ve psaní Záhady hlavolamu.
Jak v úvodním slovu k výboru deníků uvádí jeden z editorů: „Zpětně viděno, právě tato zdánlivě nenápadná každodennost vykresluje nejplodnější období Foglarova života – léta 1938–1941. Tehdy se stal redaktorem Mladého hlasatele, který společně s Karlem Burešem proměnil v nejúspěšnější mládežnický časopis své doby.
Vytvořil přes sto stran komiksových Rychlých šípů, během jediného měsíce napsal román Pod junáckou vlajkou a zároveň mu vyšly čtyři další knihy (Tábor smůly, Chata v Jezerní kotlině, Historie Svorné sedmy, Záhada hlavolamu) a divadelní hra Tábor ve Sluneční zátoce. Vedl oddíl a opět nenacházel životní lásku – to vše v době, kdy Československo nejprve přišlo o část svého území a posléze bylo celé obsazeno nacisty. Ti zakázali činnost Junáka a následně i Mladého hlasatele.“
Deník, podobně jako u mnoha jiných autorů, Foglarovi sloužil podle Romana Šantory ze Skautské nadace Jaroslava Foglara jako forma psychohygieny – jako prostor svobodného vyjádření prožitků a myšlenek. Podzimní zápisy z roku 1940 zároveň ukazují, že si byl vědom rizika, že jeho záznamy mohou padnout do rukou nepřítele – jak nacisty nazývá ve svém díle Strach nad Bobří řekou. Od zákazu Junáka tak deník téměř přestává zmiňovat oddílové aktivity. Vedle opatrnosti zde sehrála roli i zjevná autocenzura.
„Zdá se například samozřejmé, že v deníku chybí zmínka o noční ‚návštěvě‘ klubovny ve věži, při níž Jestřáb po zákazu Junáka tajně vyzvedl cenné kroniky – přestože tuto událost později opakovaně popisoval,“ dodává Šantora.
„Zatímco všechna svá ostatní díla psal pro druhé, deník byl určen pouze jemu samotnému. Nešlo o literární texty – šlo o stručné, osobní záznamy, jejichž cílem bylo uchovat svědectví o prožité skutečnosti bez jakékoli autorské ambice. Foglar nikdy nepočítal s jejich zveřejněním. V 80. letech dokonce zvažoval, že je spálí v Prokopském údolí. Nakonec se rozhodl je uchovat a spolu s celou svou písemnou pozůstalostí je svěřil Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví,“ doplňuje Roman Šantora.
