Jakou emocí byste popsal svůj nový román Medúzy?
Myslím, že je to vztek. Nebo frustrace.
Někteří čtenáři román za tak silné emoce dost kritizují. Stěžují si i na přílišnou otevřenost v rámci popisů choroby, podruhé na to, jak moc komplikovaná a záporná je hlavní postava. Co vy na to?
Je to jejich názor, nemůžu jim ho brát ani ho nechci vyvracet. Ale překvapilo mě to. Nemyslel jsem, že bude má druhá kniha tak pobuřující. Tušil jsem, že nemoc může být do jisté míry tabu, ale nečekal jsem, že až tak velké. Reakce mě vlastně pořád překvapují a úplně nevím, co si o nich mám myslet.
Takže vaším cílem nebylo napsat „pobuřující“ knihu?
Ne. Chtěl jsem ukázat perspektivu nemocného člověka jinak než jako oběti. Chtěl jsem postavu, která je spíš antihrdinou, není nutně sympatická. To je možná jádro problému. Je pro nás těžké soucítit s někým, kdo nám není sympatický.
Jakub Stanjura (*1995)
|
Hlavní hrdinka, o níž mluvíte, trpí neurčitou nemocí, která jí výrazně komplikuje život. Vy sám jste na začátku listopadu přiznal, že vám v minulém roce lékaři diagnostikovali Crohnovu chorobu, autoimunitní onemocnění střev. O diagnóze jste se dozvěděl v době, kdy už jste dopisoval Medúzy. Vycházel jste tedy z vlastních zkušeností?
Původně měla být kniha hlavně o přátelství. Během psaní ale začaly i moje zdravotní problémy, měl jsem podobné příznaky jako hrdinka a chodil na vyšetření bez odpovědi. Motiv nejasné diagnózy jsem tak přirozeně zapracoval do textu. Když jsem sám diagnózu dostal, byla to velká životní změna. Přišla úleva i smutek. A nakonec moje diagnóza změnila i závěr knihy: ukazuji, že někdy odpověď dostaneme, ale musíme se s ní naučit žít.
Vyrovnala se podle vás hlavní postava se svou diagnózou?
Myslím, že ne. Ale začíná cestu k tomu, aby to jednou dokázala. Když se diagnózu dozví, začne jinak přemýšlet o sobě i o svém přátelství s Monikou, druhou hlavní postavou, a připustí si i vlastní selhání.
A vy sám jste se s ní srovnal?
Je to rok od diagnózy a už ji vnímám jako součást sebe. Ne že bych z toho byl šťastný, ale netrápí mě to tak jako dřív. Po diagnóze jsem totiž měl velmi temné období. Nevěděl jsem, jak budu žít dál, a zároveň mi fyzicky bylo opravdu špatně. Pak začala zabírat léčba, a to psychice pomohlo.
Pomohlo i psaní jako terapie?
Jak se to vezme. V lednu tohoto roku jsem rukopis odevzdal, což je vždy příjemný pocit. A v únoru mi psaní najednou chybělo. Jako by zmizelo něco, co mě drželo nad vodou. Bylo to paradoxně těžší, než kdybych si text ještě nechal u sebe.
Pojďme ještě k hlavní postavě, bezejmenné ženě středního věku trpící záhadnou nemocí trávicího traktu. Říkáte, že jste ji chtěl stvořit „morálně komplikovanou“. V čem její komplikovanost spočívá?
Jedná iracionálně, čtenář často nechápe, proč něco dělá. Nepěkně se chová hlavně ke kamarádce Monice, druhé hlavní hrdince knihy. A už to, že vejde do bytu kamarádky, najde tam krev a nic neudělá, je velké morální selhání. Provází ji to celou knihou. Ale není jen stvůra, má i světlé momenty, někdy chce Moniku podpořit a zajímá se o svět. A v té nejhorší chvíli přilne s láskou k jiným živočichům – k medúzám.
Primabalerína s bolístkami, láskou i vášní, popisuje autorka knihu o Nikole Márové |
Nemoc zkrátka může v člověku probudit to nejhorší.
Ano. Nemoc nás změní, minimálně na určitou dobu.
Kniha je i o přátelství. Změnil se po diagnóze váš pohled na něj?
Hodně. Poznáte, na čem stojí za to pracovat a kdo vás podpoří. Když vám často není dobře a nemáte sílu, uvažujete, do čeho ji investovat. Okruh vztahů jsem si protřídil. Raději jich mám míň, ale pevnějších.
Jak v předchozích Srpnech, tak v nyní Medúzách jsou hlavní postavy ženy. Proč?
Vyrůstal jsem spíš mezi ženami, přátelství mezi nimi znám. Mužskému přátelství tolik nerozumím, nikdy jsem moc kamarády neměl. A já jsem chtěl psát o něčem, co znám, abych mohl jít do hloubky. Nakonec jsem rád, protože kdyby šlo o nemocného muže, byl by celý příběh ještě osobnější a hůř bych se od něj odpojoval.
Psychologický román neopustím
Jak se podle vás lišilo přijetí Medúz od vašeho debutu Srpny?
U Srpnů jsem byl překvapený spíš příjemně. Kniha se rychle rozšířila, a dokonce se několikrát vyprodala. U druhé knihy mě překvapuje spíš to, jak ostré reakce vyvolala. Je to pro mě nová zkušenost a teprve se s ní učím pracovat.
To jsou. Medúzy se staly tak trochu i literárně generačním sporem. Teď konkrétně mluvím o literárním podcastu TL;DR Jana Bělíčka a Evy Klíčové, který autoři zveřejnili v polovině listopadu. Hned druhý den ho ze streamovacích platforem odstranili kvůli necitlivým výrokům o chronicky nemocných lidech. Vy sám jste na to upozornil. Jaké to pro vás bylo?
Bylo to ponižující, a to z různých důvodů. Kritiku knihy beru, ale to ostatní, co se netýká knihy, odmítám. Výrazy, které použili, a hlavně úplné nepochopení situace nemocných lidí, mě zasáhly nejvíc. Ukazuje na neporozumění realitě chronické nemoci. Když nemoc propukne, člověk často nemůže vyjít z domu. Výsměch tomu, že postava luští křížovky nebo nechodí na party, a „je jako důchodce“ je zas urážkou seniorů. Od média, který staví na empatii, jsem čekal víc.
Není to frustrující? Jakmile kniha vyjde, už nad ní nemáte moc.
Je. Autor jakéhokoliv díla s tím ale musí do jisté míry počítat, není možné mít kontrolu nad tím, jak budou lidi jeho práci vnímat. To k tvorbě zkrátka patří.
Lidé dokáží nést zátěž a zvládli už horší věci, komentuje dnešní dobu spisovatel |
Nelitoval jste, že jste na podcast reagoval? Když je teď kolem knihy taková mela…
Přemýšlel jsem o tom, ale myslím, že mlčet by bylo horší. Ukázalo se, že nemoc je pořád tabu a lidé jí nerozumí. Možná to celou debatu někam posunulo.
Ovlivňuje kontroverze posledních dnů vaše přemýšlení o nové knize?
Námět mám, ale potřebuju čas vstřebat, co se kolem Medúz děje. Mám z toho úzkosti. Doufám, že mě to neznechutí natolik, abych přestal psát. Ale psychologický román asi neopustím. Zkrátka píšu o tom, co mi přijde důležité a o čem se těžko mluví.
Budou v další knize hlavní postavy muži?
Chtěl bych mít muže a ženu, kteří nebudou milenci, ale blízcí. A konflikt by měl přijít zvenku, ne mezi nimi. Víc zatím neprozradím.
Mladí na scéně
Co rád čtete?
Teď mám trochu čtenářskou krizi, ale mám rád Margaret Atwoodovou, tu i cituji v Medúzách. Čtu její nový memoár v angličtině. Občas utíkám do sci-fi nebo fantasy, pak se vracím k psychologickému či společenskému románu. Baví mě i Hilary Mantelová. A z české prózy mě naposledy nadchla kniha Kristiny Hamplové Lover/Fighter.
Jmenujete jednu z mladých českých autorek, vy sám jste debutoval také před třicítkou. Jaká je podle vás současná situace mladých autorů na české literární scéně?
Pro mladého autora je těžké proniknout na trh. Když nemáte vybudované jméno, často píšete po nocích a přes den chodíte do práce. A jak si vybudovat jméno v době, kdy vychází obrovské množství knih: je snadné zapadnout. Když se to stane, je zase velmi složité se z toho vymanit a upozornit na sebe. Já měl výhodu, že se moje první kniha dostala poměrně rychle k širšímu okruhu čtenářů.
V mládí bych se možná nechal radikalizovat, říká oblíbený autor Anthony Doerr |
Často se mluví i o nevýhodných ekonomických podmínkách. Někteří autoři volí samonáklad, protože jinak by se jim tvorba „nevyplatila“.
Ano, odměna autora je velmi malá. Velkou část ceny knihy si vezme distributor, což mi nepřijde fér vůči autorům ani nakladatelům. To je právě ta frustrace – lidé odvedou náročnou práci a odměna je nízká nebo neúměrná úsilí. Myslím, že se to netýká jen mladých autorů, ale obecně českého kulturního prostředí.
Neleží odpovědnost na nás, čtenářích, abychom autory podpořili?
Nemyslím si. Systém by se měl upravit zevnitř. Není reálné chtít po čtenářích, aby si kupovali všechny české knihy, které jsou čím dál tím dražší. Chápu, že jdou mnohdy na jistotu a koupí si knihu známého autora, od jehož tvorby vědí, co čekat. Pro debutanty je to ale pak o to těžší.
