Po čtyřleté odmlce přichází jeden z nejvýraznějších českých spisovatelů Jáchym Topol (1962) se čtvrtým románem Kloktat dehet. Autor svou novinku, v níž se podobně jako v předchozí Noční práci vrací k zlomovému okamžiku konce 60. let a kde Čechoslováci proti okupantům povstanou, označuje za hru s českým osudem.
Kniha vyšla v nakladatelství Torst v působivé grafické úpravě Juraje Horvátha, plné rozostřených černobílých výjevů. Ty korespondují s přízračným světem obyvatel dětského domova Domov, v němž každý nově příchozí hned dostane „do držky“, aby věděl, kde je.
„My byli český domov pro cizí děti, pro zanedbané děti, zlé děti – chlapce, pro chlapce od cizích státních příslušníků, kteří se na chlapce vysrali, umřeli mu, byli v base nebo zmizeli. Proto mezi námi bylo tolik míšenců, bakelitů a číňáků, já nebyl bakelit, ale nebyl jsem ani číňák, ani Vopičák ne,“ popisuje Domov-sirotčinec v severočeské vesnici Siřem Ilja, dětský hrdina Topolovy prózy.
I jemu rodiče zmizeli: spolu s dementním bratrem Vopičákem ho prý na útěku z české země nechali v dopravním prostředku. Zprvu o děti v zámecké kuchyni pečovala sestra Albrechta a pan Cimbura, vyznávající pradávný kult Čechie chránící Čechy před nepřáteli.
Pak se však ze zámku stal Domov, do nějž komunisté z kláštera nahnali řádové sestry. „To komunisti je vytrhli z modliteb a poručili jim starat se o sígry, debily, zmetky a zlé chlapce bez vlastních rodičů. Sestry se o nás staraly, dokud jim to komunisti nezatrhli,“ vysvětluje Ilja.
Název knihy je odvozen od trestů, které sestry udělovaly svěřencům za lež, ale také za to, když mluvili jinak než česky. Dávaly jim kloktat vodu s dehtem, z níž vznikaly bubliny a pálil krk.
