Toužili po tom tady za železnou oponou mnozí a Ivanu Královi se to povedlo. Snil o tom, že se seznámí s Jiřím Suchým, Jiřím Šlitrem a zahraje si s Olympikem.
Seznámil se s Johnem Lennonem, Davidem Bowiem, Ramones, Kiss, hrál s Iggym Popem a Patti Smith, s níž natočil jedno z nejdůležitějších alb rockové historie Horses. Skutečnost mnohonásobně převyšující nejdivočejší představy. A co je na tom nejlepší, Ivan Král si uchoval skromnost, čistotu a pokoru.
Zatímco všichni kolem něj pařili až do rána a vymetali zaplivané undergroundové pajzly, on si ve Velké Británii zašel na koncert svého dávného hrdiny Cliffa Richarda. Kde se ostatní prolévali vším možným a prali do sebe jeden opiát za druhým, tam si Ivan Král zalezl na hotelový pokoj a pouštěl si hudbu. Nebo skládal písničky.
Přesto byl jedním z nich, vedle Iggyho Poppa nebo Patti Smith jej ctili třeba U2. Byl a je to dříč s ohromným hudebním nadáním a smyslem pro melodiku.
Honza Vedral jeho osud sepisuje věcně, přitom velmi čtivě. Partnerem je mu samozřejmě sám Ivan Král, který ze sebe sype historky bizarní, vtipné, občas hořké, ale vždy typicky rockerské. V kapitolách, kdy je řeč o jeho produkční práci na albech Lucie nebo Mňága a Žďorp, dostávají slovo i David Koller nebo Petr Fiala. Také oni několikrát zmiňují jeho pohodový a klidný přístup k věci. Týká se to třeba Mňágy, které ve studiu dávali zvukaři a producenti občas „sežrat“ lehce rozvolněný přístup k věci, kdy ne každá nota zazní přesně ve sluchu školených uší. Ivan Král na to šel jinak: „Žádná kytara neladí, běž a zahrej to, chlape!“
Král se nezříkal ani práce s kapelami žánrově „odjinud“, například s hiphopery Chaozz či WWW. Ne vždy to klaplo k oboustranné spokojenosti, ale i to patří k tvorbě a muzikantskému životu. A ten Vedral v této knize zachycuje poctivě, bez snahy lacině vytahovat jen mediálně vděčné okamžiky. Jeho cílem bylo představit Ivana Krále jako člověka doživotně zamilovaného do muziky. Rockové, přirozeně, ovšem nezříkajícího se ani dobrého popu, ska nebo reggae.
Povedlo se jak po obsahové, tak po formální stránce. Kniha je krásně zpracovaná, s množstvím fotografií. A těch pár mušek, občasných stylistických neobratností nebo neujasněné přechylování – několikrát je řeč o zpěvačce Wendy O. Williams, ale na jednom místě je z ní najednou Wendy O. Williamsová, se dá snadno zaplašit mávnutím ruky. Zrodila se poctivě odvedená práce a radost pro každého, kdo se zajímá o souvislosti a historii rockové hudby.
