RECENZE: Dá se člověku, té sadistické obludě, odpustit? ptá se Fílův román

Ivan Fíla je zapsaný v české literatuře jako pozdní debutant. První román vydal teprve před osmi lety, dva roky po své šedesátce. Před tím fotil a točil filmy, hlavně dokumenty. Nedávno vydal román Tisíc očí o vině, trestu, pomstě a odpuštění.

Ivan Fíla žil tady, ale taky v Americe a Německu. Pod titulem Muž, který stál v cestě pak literárně zpracoval život a dílo Františka Kriegla, jediného, kdo ze zdejší politické elity nepodepsal po okupaci v srpnu 1968 ostudnou kapitulaci. Tedy klasický střet velkých a malých dějin, živý příběh osobní svobody v kontrastu s brutalitou totalitní moci. Navíc té, na kterou si člověk ještě přes své rodiče anebo prarodiče pamatuje. Ve Fílově novince Tisíc očí je základní rozvrh stejný.

Byl jsem masovým vrahem, geniálním malířem i prostitutkou, hlásí spisovatel Fíla

Ty totality tady hrají rovnou dvě, pěkně komplementárně: německý hitlerismus – a ruský stalinismus. Navenek možná v něčem různé, jádro mají ale společné: patologické snění o spáse světa, o tisíciletých říších, o jediné pravdě. Hlavní hrdinové jsou tady taky dva: on a ona. Ona coby produkt ďábelského Lebensbornu, jedné z nacistických šlechtíren té nejčistší rasy. On coby synek soudce, co praktikoval dekády před devětaosmdesátým. Kolem nich se pak roztáčí v dlouhých motivických řadách prudký vír celého příběhu. S nejrůznějším důrazem: psychologickým, mysteriózním, detektivním. A nejvíc asi existenciálním, jak ukazují všecka ta hledání, pohyblivé identity a dramaticky proměnlivé osudy, zřejmé i tušené souvislosti, ztrácení i nalézání, život a smrt. Román má přes pět set stránek.

Umřu jako zloduch. Ten nejkrásnější, co na světě byl, svěřil se Udo Kier režiséru Fílovi

Autor umí skvěle dialogy, ostré slovní přestřelky, které modelují situaci, a hlavně postavu, napětí v jejím osobnostním profilu, její rozpolcení mezi časem tehdy a teď. Scenáristická zkušenost je ve Fílově případě jasným plus. Podobně jako například u Petry Soukupové. Přímá řeč sice v knize dominuje, autor je ale silný taky v popisech, bolest a smrt, které vykresluje, jsou málem hmatatelné, tělesné. Ať jde o vyhlazovací lágry, nelidskou dřinu, sexualizované násilí – anebo obecné principy mafiánsko-kriminálního fungování totalitního státu.

Tisíc očí

75 %

autor: Ivan Fíla

nakladatel: JOTA

Nakonec je jedno, kdo to zlo páchá: jestli nacista, nebo komunista, jestli Němec, anebo Rus. Ten román je vlastně jako mapa. Velmi detailní, zevrubná, naplněná po okraj. S desítkami, spíš stovkami precizně vyznačených míst, lidí, událostí. S těmi tisícovkami očí, co vyhasly. Anebo zvolna hasnou. Podtext toho všeho je pak dost zneklidňující. Ve Fílově fikčním světě je totiž víc záporného než kladného, člověk je tady primárně bestie, sadistická obluda, děsivě zmrzačený, zdegenerovaný typ. Věděl to markýz de Sade – a současná globální realita mu dává tisícinásobně za pravdu.

Ohledně minulosti ale razí Ivan Fíla ve svém románu jedinou možnou cestu: dobrat se poznání – a zkusit pochopit. Jakkoli je to poznání kruté a bolestivé. Jakkoli se ve finále vznášejí nad textem těžko zodpověditelné otázky: Dá se zlo odpustit? Existuje spravedlnost? Existuje pravda? Nebo se všecko rozpouští v záplavě možných i nemožných verzí, polopravd a pololží? Těch tisíc očí v názvu může klidně odkazovat i tímhle směrem. Nic není černobílé. Nic není nikdy jasné a uzavřené.