V zapleteném příběhu rodinné ságy Tisíc očí se střídají dějové linky tří hlavních postav. Čtenář pozná dřívější luxusní prostitutku Lilian alias paní Hilde, bývalého soudce a současného spisovatele Romana Heyduka a nacistu Reicharda alias malíře Birkle alias Josefa Soukupa, biologického otce Hilde. Fíla utkal korzet českých dějin posledních osmdesáti let a oblékl ho své fikci tak, aby vynikla hloubková pravda příběhu.
Jak vás napadl námět na knihu?
Před čtyřmi lety jsem vydal fotoesejistickou knihu Jeseníky - Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti, v ní jsem Tisíc očí zpracoval jako povídku. Narazil jsem ve Velkých Losinách na Jesenicku na Němku, paní Hilde, která tam byla v lázních. Získal jsem její důvěru a ona mi začala vyprávět svůj příběh, až jsem si postupně složil celý její život. Myšlenka na román vznikla později, ovlivněná Hildinou reakcí na otázku: „Kdybyste zjistila, že tady žije váš biologický otec, co byste udělala?“ A ona bez váhání řekla: „Zabila bych ho.“
Ivan Fíla zapsal příběhy Jeseníků. I večeři s kmotrou mafie |
Starosta Bílé Vody mě seznámil s vedením Psychiatrické nemocnice Marianny Oranžské, sídlící v krásném zámku. Dole v údolí je lékařský domek, před válkou proslulá výletní restaurace, nabídli mi tam čtyřpokojový byt s výhledem na zámek. To magické, mystické místo se do románu stále víc vetkávalo a dost zásadně ho ovlivnilo. Vstoupila do něj i figura psychiatra Kaliny, kterého chce ve filmovém zpracování hrát Pavel Kříž. Pavel pracuje v Kanadě jako psycholog, radil jsem se s ním, jak tu postavu z odborného hlediska věrohodně uchopit.
Takže vy jste paní Hilde vlastně zasadil do svého příběhu. Co soudce Heyduk?
Spíš jsem zasadil sebe do jejího příběhu. Spisovatel a bývalý soudce Roman Heyduk je takové moje alter ego. Kvůli filmu Muž, který stál v cestě, který mi ukradli, mám ještě do činění s advokáty a soudy, stal jsem se tak trochu polovičním právníkem a soudcem. A kromě Hilde je tam ještě spousta dalších reálných postav, včetně Hildina biologického otce, dozorce z Mauthausenu.
RECENZE: Čtenář má chuť poděkovat. Fílovy Jeseníky zaslouží sto procent |
Ten je také podle skutečnosti? I jeho přezdívka Kreide a to, jak si značil oběti písmenem K?
Reicharda jsem ve své celistvosti vytvořil ze tří skutečně existujících mužů. Dozvěděl jsem se o Němci, malíři s geniální fotografickou pamětí, válečném zajatci v sovětském gulagu, který při úrazu v lomu přišel o půlku tváře. Pak existoval člen likvidačního komanda, zřízeného agenty KGB v poválečném Berlíně. Přezdívali mu Vagit, jeho krédem bylo motto Lavrentije Beriji, šéfa Stalinovy tajné policie: „Nejvyšší umění vraždy je sebevražda“. Z těch tří vznikla tahle démonická postava se znetvořenou tváří, jemuž Sověti vsugerovali, že ta nacistická bestie v něm při úrazu zemřela a stal se z něj antifašistický bojovník a budovatel komunismu. Postava Reicharda silně zaujala Mirka Donutila. Říká, že ve filmu by to byla jeho životní role.
 |
V anotaci jste napsal: „Román (...) jsem nepsal, ale žil.“ Co jste tím myslel?
Musel jsem se vcítit do každé z postav, jinak bych nebyl schopný je věrohodně vykreslit. Chvíli jsem byl masovým vrahem, pak geniálním malířem, pak zas prostitutkou v mezinárodním jet setu. Ona skutečně mohla způsobit pád vlád nebo krach burzy, bylo fascinující tohle poslouchat. V každé kapitole jsem se přenesl i do jiných postav, což ve mně zanechávalo emocionálně určité stopy.
Vy už jste si historický román vyzkoušel na Muži, který stál v cestě. Lišila se práce na Tisíci očích v něčem?
Stylem psaní, mnohem větším rozsahem, i tím, jak jsem to prožíval. V Muži, který stál v cestě byly historické postavy, u kterých jsem si nemohl dovolit žádné velké fabulace. Tady jsem měl volnější ruku. Paní Hilde mi řekla: „Dělejte si s tím, co chcete, ale zveřejněte to, až po mé smrti.“ To jsem ještě nevěděl o její nemoci. Později mi došlo, že měla ALS, což jsem zabudoval i do knihy.
Ilustrace v románu pochází od Jiřího Davida. Jak jste se našli?
Jsou to obrazy z Jirkova cyklu Síla tváře. Narazil jsem na Jirkovu výstavu v Alšově jihočeské galerii na Hluboké. Viděl jsem jednu z jeho více než sto Tváří a říkám si: „To je neuvěřitelný! Ta Tvář má v sobě celý můj román.“ Na začátek každé kapitoly jsem vybral jednu, dohromady je jich devatenáct.
Ivan Fíla Režisér, scenárista, spisovatel a fotograf. Film a fotografii vystudoval v Kolíně nad Rýnem. Fotil v Hongkongu, Bangkoku a New Yorku a zároveň působil jako novinář ve Frankfurtu. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Lea (1996) a Král zlodějů (2003). Díky mezinárodnímu úspěchu obou filmů zavítal na pozvání Stevena Spielberga do DreamWorks, kde napsal scénář The Betty Schimmel Story. Kromě filmařiny se věnuje také spisovatelství. Prvotinu Muž, který stál v cestě (2018) následovala pohádka pro dospělé a tři fotoesejistické sbírky vlastních snímků. Jeho fotografie byly vystaveny v Česku i v zahraničí, například na světové přehlídce Documenta v Kasselu. |
Plánujete natočit film?
Už jsem byl oslovený. (směje se) V plánu to mám. Ještě nevím, v jakém jazyce, nechci spekulovat. Ten film se dá udělat draze jako Spielbergův Schindlerův seznam nebo v syrovém pojetí jako byla například oscarová Ida. Filmové zpracování by se muselo pojmout jinak, nemůžete vyprávět celý román, to by byl desetihodinový film, to by pak byl spíš televizní seriál nebo minisérie. A může z toho být taky hodně zajímavé divadlo.
Prosím, povídejte.
Už jsem to říkal Mirkovi Donutilovi, divadlo pro dva, setkání otce a dcery. Nebylo by to náročné a skrze ten dialog poznáme celý příběh. A nebo, a to by byla ještě větší výzva, čistě zpověď. Jeden člověk, celý jeho životní příběh.
One man show?
Což Mirek dělá. Jezdí po republice a skvěle vypráví své historky. To by mě hodně bavilo. Tento šestadevadesátiletý stařec vstoupí na pódium, kde ho osvítí jen bodové světlo, a začne vyprávět, jak se stal masovým vrahem a později světoznámým malířem, jak žil pod falešnou identitou a doufal v odpuštění a spásu. Pochopil, že největší trest pro něj není smrt, ale život, není schopný spáchat sebevraždu, ten trest si chce odžít a jeho pokání, jeho odpustek, jsou právě ty obrazy, které zachycují jeho pět set obětí, tisíc očí.
Chronicky nemocnou hrdinku popsal záporně. Ostré reakce překvapily, přiznává Stanjura |
Ten pravý Kreide skutečně nosil masku?
Nemohl se na sebe dívat, styděl se, nechtěl děsit své okolí. Dalo mi hrozně zabrat, abych tu postavu věrohodně vykreslil i se svým vnitřním hlasem. Radil jsem se s farářem z Velkých Losin, i s jinými duchovními, s psychology, než jsem byl schopný tu postavu pochopit a sugestivně vykreslit. Co bych asi dělal já, kdyby měl na svědomí tolik lidí, přežil a stal se mi takový úraz? Myslím, že spousta lidí v jeho situaci by spáchalo sebevraždu.
A co on?
Nebudu čtenářům víc prozrazovat. Věděl jsem, že v příběhu chci mít koně. Já jsem oficiálně nejstarším zapsaným učněm, nejen u nás, ale zřejmě na celém světě, na učilišti v Horních Heřmanicích, obor chovatel koní a jezdec. Začal jsem tam jezdit kvůli rešerším, abych pochopil chování a psychologii koní. Jestli kůň v mém románu může dělat to, co jsem chtěl, aby udělal. Vedoucí učiliště mi v žertu řekla, že ze mě ještě taky může být žokej. A já na to, když žokej, tak chci vyhrát Velkou pardubickou. Jako nejstarší člověk na světě! (směje se)
Umřu jako zloduch. Ten nejkrásnější, co na světě byl, svěřil se Udo Kier režiséru Fílovi |
Přemýšlíte nad dalším románem?
Téma už mám. Můj kamarád bydlel na Malé Straně, přímo naproti Senátu, nemá děti, dědice, stále cestuje. Byt draze prodal a vygoogloval si, kde by koupil nejlevnější byt v Čechách. Vyhodilo mu to předměstí Teplic. Byt koupil a přestěhoval se tam. Je matematik, přesně si spočítal, že zbylé peníze mu vystačí do třiaosmdesáti. „Co potom?“ ptám se. „Musím umřít! Co bych tu pak bez peněz dělal?“ Na základě toho jsem vymyslel příběh, takovou hořkosladkou, černou komedii. Když ho občas vyprávím a testuji, jak na něj lidé reagují, zjišťuji, že jim tím vyprávěním dodávám optimismus, zbavuju je depresí a obav před stářím.
Jak byste popsal svůj styl? Máte spisovatelské vzory?
Píšu filmově, plasticky, vizuálně, každý čtenář pak může vidět ten svůj film. A snažím se i o těžkých tématech psát čtivě. Každé slovo, každou větu, každou stránku musím napsat tak, aby čtenář knihu neodložil. A nesmí to být podbízivé, laciné. Musím se všemi detaily každou postavu psychologicky přesně vykreslit. Dokud nemám hotový odstavec nebo pasáž, nejdu dál. Někdy přepisuju donekonečna, hraju si s každým slovem. Dějinné souvislosti jsou nezbytnou součástí samotného dramatického příběhu. Vypravěčsky souzním s Elenou Ferrante a mým absolutním oblíbencem je nedávno zesnulý Paul Auster, jehož román Mr. Vertigo jsem měl adaptovat do filmu. Zakládám si ale na tom, že mám svůj osobitý, nezaměnitelný styl a nesnažím se nikoho kopírovat.
Co byste chtěl sdělit čtenářům?
Nesděluji. Vyprávím. Věřím, že v mém románu v kontextu dějinných souvislostí najde každý kus sebe.
