Kaddiš za nenarozené dítě maďarského spisovatele Imre Kertésze (nar. 1929) označme za text - bez bližšího určení, zda jde o povídku, novelu či román. Je sice pravda, že moderní literatura se už "tradičně" vyvazuje ze zavedených hranic žánrů, permanentně rozšiřuje chápání především románu, jehož otevřená a pružná struktura je schopna absorbovat novou zkušenost, stále komplikovanější lidskou situaci. Ale existují díla, jež se i tak vzpírají a nechtějí se vejít do pojmů.
Kertészova kniha o spisovateli, který jedné "jiskřivé noci" obhlíží svoji existenci, k nim patří. Vypravěč evidentně vykazuje Kertészovy rysy, nelze však klidně říci, že běží o autorovu "holou", dokumentární zpověď, ani o běžnou beletrii s hojnými autobiografickými prvky.
Slovo kaddiš označuje židovskou modlitbu, jež je opakově odříkávána během bohoslužby v synogoze, ale také při pohřbech či ve dnech a výročích truchlení za někoho, aniž by se v ní však mluvilo o smrti; kaddiš je vlastně velebením Všemohoucího, poděkováním za sám dar života. V případě literárního Kaddiše za nenarozené dítě mluvme o dvojjedinosti: o uctívající modlitbě a roztrpčeném spílání, o uspokojujícím smíření a ztrápeném řevu. A tuto dvojjedinost můžeme dále rozšířit: Kertészův text je velmi osobní, ale jeho modlitební, kontemplativní charakter a rámec, které na sebe váží určitou tradici, dílo objektivizují. A ještě: vypravěč, stejně jako autor, prošel Osvětimí, avšak odmítá to považovat za svého druhu vyvolenou židovskou zkušenost; považuje-li pobyt v pekle v něčem za mimořádný, pak jedině v tom, "že skrze své židovství jsem přece jen cosi prožil, pohlédl jsem čemusi přímo do tváře a vím, jednou provždy a neodvolatelně vím něco, z čeho už neslevím, nikdy..." Tím poznáním je definitivní potvrzení si své neschopnosti asimilace nikoli v rasovém, nýbrž v obecně lidském smyslu - "já jsem měl už od útlého dětství jasno v tom, že nejsem schopen asimilovat se k tomu, co kolem mě přetrvává, co existuje, k životu, a navzdory tomu... přetrvávám, existuju, žiju". A tak můžeme dvojjedinost "Kaddiše" ještě prodloužit: je z těch výjimečných knih, jež popisují následky, které Osvětim zanechala v hlubinných vrstvách psychiky, ale neváží se výlučně na koncentráčnický syndrom. Kertész podává bilanci jednoho "hříšného" života, jenž na svoji zatvrzelost, neschopnost sdílení, přimknutí se k druhému člověku, měl zaděláno již v chlapeckém věku - rozvodem rodičů, pobytem v internátní škole, povahovou výbavou. Dětství jako trýzeň. Proto na větu své manželky, že s ním chce mít dítě, vypravěč kdysi okamžitě vyštěkl Ne! a manželství netrvalo dlouho. Ovšem hrdina adresuje své Ne! též všem laciným útěchám, všem ústupkům běžnému provozu, kterých se většina z nás dopouští, čímž za nenávratný horizont odsunujeme to, co jsme chtěli dokázat, ale nějak se k tomu ne a ne dostat...
"Kaddiš" připomíná pulsujícího šnekovitého tvora, který se střídavě rozvíjí a zase do sebe zavíjí. Čtenář se do téhle ulity ze slov, do navalaného textu bez jediného odstavce nedostává zrovna snadno - zejména zpočátku, kdy vypravěč zaznamenává spečeniny svých pocitů, stavů, myšlenek; teprve po první vlně vymluvení dojde na čitelnější zážitky z koncentráku, z manželství, z dětství. Odměna za tu námahu sice není pro publikum sladká, ovšem stojí za to. V knize je krátká zmínka o rakouském epochálním spisovateli a dramatikovi Thomasu Bernhardovi. Imre Kertész má zde k němu blízko nejen dikcí, ale i uměleckou výlučností. Kaddiš za nenarozené dítě je dílo založené na víře, že slovo má sílu odvrátit člověka od pádu do nicoty.
Imre Kertész: Kaddiš za nenarozené dítě. Přeložila Dana Gálová, doslov napsal Petr Rákos. Hynek, Praha 1998, 124 stran, náklad a cena neuvedeny.
