Ian McEwan je pozorovatelem, který nikdy nenudí. Ani v Černých psech

Jen málo současných spisovatelů dokáže psát tak, jako Brit Ian McEwan. Skvělou ukázkou je román Černí psi o poválečné a (post)komunistické Evropě. Ian McEwan (1948), dnes už skoro literární klasik, je mistrem zlověstných okamžiků a úzkostných nálad. Píše koncentrovaně, s citem pro podprahové napětí a psychologii mas i jedinců.

černé psy Iana McEwana vydal Odeon. | foto: Reuters

Jeho výsostným tématem je otázka viny a zla, které dřímá v každém člověku a občas se náhle vynoří. Třeba jako v románu Černí psi.

Kniha z roku 1992 vyšla v češtině poprvé před třinácti lety a poněkud zapadla. Druhé vydání má nový překlad a výborný doslov Ladislava Nagyho. Načasování nemohlo být lepší. Právě v době, kdy si svět připomíná pád železné opony, je tu příběh, který varuje před falešným optimismem.

Možná stačí zmínit jedinou scénu z Berlína, který McEwana inspiroval už v předchozím románu Nevinný. Tentokrát však nejde o Berlín rozdělený, ale spojený. Město právě bourá svou zeď, když tu pozvedne turecký mladík rudou sovětskou vlajku. Snad je to provokace, snad pokus o alternativu. Záhy na chlapce zaútočí uhrovití skinheadi se svastikou na klopách. Dav mlčky přihlíží. Brutální agresi překazí až mladá atraktivní žena, která z domnělých siláků udělá "zlobivé chlapečky".

Hádky i po smrti

Černými psy prý nazýval Winston Churchill své deprese, Ian McEwan píše o "ohařích duše". Temné stvůry, které se potulují nádhernou francouzskou krajinou a zničí novomanželské štěstí dvou zapálených komunistů, jsou totiž víc přízrakem, projekcí vlastních představ a strachů než skutečností. Mohla by to být krásná líbánková idylka, mladý britský pár Bernard a June na svatební cestě poválečnou Evropou (Itálie, Francie). Jenže... Pozpátku čtenář odvíjí příběh niterného neporozumění, umocněného jedním neblahým zážitkem (nepřipomíná snad tenhle motiv pozdější McEwanovo dílo Na Chesilské pláži?).

Oscarový text

Nejslavnějším románem Iana McEwana je Pokání, podle něhož vznikl i oscarový film s Keirou Knightley.

Bernard a June věřili ve spásu komunismu, jen každý jinak. I když relativně brzo komunismus opustili, potřeba víry jim zůstala: ateista Bernard se nadále opírá o rozum, argumenty, společenskou reformu, mystička June zase o vnitřní pocity, intuici, Boha. Doplňovali se, milovali se, ale nedokázali spolu žít.

Dokonce i po Junině smrti na sebe vášnivě "pumpují své viny" v nekonečné hádce, kdo byl zaslepenějším komunistou. Neuvědomují si přitom, jak jsou si podobní, jak oba ohýbají fakta ve prospěch přesvědčení. A všechno to poslouchá zeť Jeremy (možná se trochu podobá McEwanovi), který sepisuje Juniny paměti. Na rozdíl od ní v nic nevěří a dlouho nikam nepatřil, je zdrženlivým skeptikem.

Ideje a láska

V tomto smyslu lze snad autorovi vyčítat trochu schematismu v jinak brilantně vystavěné próze: tři vrcholy jednoho trojúhelníku, tři myšlenkové soustavy, z jejichž vzájemné konfrontace křesá metaforu o stále přítomném zlu. Napříč dílem vrší okamžiky náhlého nebezpečí, ať už je to usmrcení vážky, štír v domě či mytičtí psi, snad pozůstatek gestapáků

I kdyby tuhle strategii čtenář prohlédl, brzy ji autorovi odpustí. McEwan je tak obratným pozorovatelem povah a jemných záchvěvů, že nikdy nenudí. Spíš fascinuje, kolik zkušeností vtěsná do jediné věty, kolik významů lze vyčíst z pouhých 150 stran.

Ian McEwan - Černí psi
Překlad Ladislav Šenkyřík. Odeon, 156 stran, cena 229 korun
Hodnocení FM DNES: 90 %