Jeho poslední kniha Ptáci bez křídel, která vyšla v českém překladu těsně před Vánocemi, to opět potvrzuje.
Jelikož jsme v závěsu za světovým publikem, nemuseli jsme po Mandolíně kapitána Corelliho (1994), která česky vyšla až v roce 2002, čekat na nový román celé desetiletí.
Tuto mistrovsky vyprávěnou knihu o italské a německé okupaci Řecka u nás stejně proslavilo až hollywoodské zfilmování, ve kterém italského důstojníka Corelliho hrál Nicolas Cage. Ale lepší něco než nic.
Čeština tak patří k té desítce jazyků, do kterých byla kniha spisovatele, již tehdy považovaného za jednoho z dvaceti nejlepších britských autorů, přeložena.
Stejně jako moderní historici, i Bernieres v Ptácích bez křídel ukazuje propojení "velkých" a "malých" dějin. Na úseku od roku 1900 do začátku 20. let 20. století načrtává příběh muslimů a křesťanů v tureckém městečku Eskibahçe v jihozápadní Anatolii.
Není tu žádná ústřední postava, tím připomínají Ptáci Bernieresovu latinskoamerickou trilogii (tedy romány Válka o zadnici Dona Emmanuela, Seňor Vivo a drogový baron, Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána). Pokud je tu nějaká postava, tak městečko samo.
V něm žijí vedle sebe muslimové i křesťané, manželka imáma se přátelí s křesťankou, mladá křesťanská dívka je zasnoubena s muslimem. Je to harmonie křehká, jak čtenář sezná, když čte o kamenování ženy obviněné z cizoložství nebo o davu povzbuzujícím opilce tlukoucího do krve neduživého intelektuála.
Dokud však nezasáhnou vnější síly představované fanatickými nacionalisty, stanou se přes všechny potyčky z nerozlišitelného davu nakonec vždy zase jednotliví lidé, kteří dovedou žít spolu nebo aspoň vedle sebe.
Neboť tak tomu v otomanské říši byli všichni zvyklí, aspoň podle Bernierese. Nakonec však přijde válka – a to znamená vyhánění a rozloučení. Středomořský svět, kde vedle sebe žili Turci, Arabové, Arméni, Židé, muslimové, křesťané i rouhači, svět, který s takovou nostalgií popsal v Alexandrijském kvartetu Lawrence Durell, zanikl.(Nesčetné množství reálií tohoto světa způsobilo jistě i překladateli Ptáků těžké chvíle, ale vyšel z tohoto boje se ctí.) Velké dějiny představuje v románu Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel moderního tureckého státu.
Čtenáři Bernierese podobné exkurzy "nahoru" už znají, v Mandolíně kapitána Corelliho se například objevuje italský diktátor Mussolini, v latinskoamerické trilogii najdeme smyšlené postavy prezidenta Veracruze a padoucha jménem Ecobandodo. (Ecobandodo je však inspirovaný skutečným drogovým bossem Pablem Escobarem, takže pro předobraz nemusel autor chodit daleko.)
Malé dějiny, to jsou všechny ty bizarní milé postavičky ze zakouřených kavárniček ostrova Kefallénie, drogových polí Latinské Ameriky nebo z ulic tureckého maloměsta. Velké dějiny se však nakonec vždy ozvou a přes autorovu ironii a smysl pro komično je to smutné čtení.
"Osud se mazlí s hrstkou vyvolených, ale s většinou vydrbe," říká jedna z postav. Ideje, které měly vést k dobru, končí jako nástroje zkázy. Bernieres to komentuje dost nelítostně: "Hlavními průvodními jevy založení jakéhokoli náboženství je vznik a rozkvět pokrytectví, velikášství a psychopatie a první obětí církevní hierarchie jsou záměry jeho tvůrce. Člověk si dokáže představit, jak si Ježíš s Mohamedem v nebi ponuře porovnávají poznámky, rozpačitě se drbou ve vlasech a litují marně vynaloženého úsilí a utrpení, které vyústilo ve stavbu dvou monumentálních obílených hrobů."
Opomenout nelze ani "feministickou" stránku Bernieresova psaní. Tento spisovatel sice nechává své postavy páchat velké krutosti, ale "jeho" ženy, světice i hříšnice, se na nich nepodílejí.
Těm, kdo z Bernieresových knih získali dojem, že jsou plné krutosti, lze dát jen jedno varování. Lepší už to nebude. Louis de Bernieres totiž soudí, že dějiny "nejsou než smutnou stavbou zbudovanou ve jménu velkých myšlenek z rozsekaného lidského masa", a Ptáci bez křídel, což je jen autorova metafora pro člověka, jsou zatím asi nejsmutnější autorovou knihou.
