Na ně navázal dvojicí románů - ten druhý, Kudy šel anděl, se objevil na knihkupeckých pultech loni a rozvíjel příběh pro autorovu slovesnou tvorbu charakteristický: přímo i v náznacích sledoval existenciální deziluzi člověka středního věku, pohybujícího se na hranici mezi skutečností a snem v časoprostoru soudobé Ostravy.
Ani tematický svorník titulu Možná že odcházíme není jiný. To, co v Balabánových povídkách pomyslně i nepomyslně odchází, to, co provždy mizí s plynoucím časem, jsou kvality mezilidských vztahů - porozumění otce a syna, milostný cit mezi manželi, vášeň mezi milenci; vytrácí se harmonie na různých úrovních mužského a ženského principu, stejně jako skomírá komunikace mezi starým a novým světem.
Vyprázdněný prostor zaplňují melancholie, smutek marně tlumený alkoholem a prázdnota - většinou ta jediná se v posledku před aktéry Balabánových povídek rozvírá směrem k budoucnosti.
Autor svými texty, brilantně sklenutými a jazykově i stylisticky střídmými a semknutými povídkami, jako kdyby říkal: Možná, že z tohoto světa odcházíme, možná, že před ním kapitulujeme a padáme na kolena z toho důvodu, že jeho pletivo je pro nás příliš složité a neuchopitelné, udivující a tajemné. Času a prostoru, ve kterých žijeme, prostě nerozumíme, nestačíme na ně a už vůbec nemáme sílu cokoliv na tomto stavu měnit.
Snad s výjimkou Balabánovy povídkové prvotiny Středověk, která se odehrávala převážně v nereálném světě, v jakési blíže neuchopitelné a vzdálené minulosti, a využívala prvků science fiction a fantasy literatury, vychází celek autorova prozaického díla většinou z autentických prožitků, z konkrétních doteků s předmětným světem.
Spisovatelova tvorba je tedy do značné míry autobiografií. A v této své autobiografičnosti zůstává tvůrce okouzlujícím způsobem tichý a nenápadný: víc než na spektakulární příběhy se soustředí na přesně odpozorovaný detail a na intenzivně prožitý moment, na místo vyjmuté z prostoru a na okamžik vyseknutý z času.
Na souřadnice, ve kterých se člověka bezprostředně dotkne život, prolomí se pod ním podlaží všedního dne a on si naráz uvědomí svoje doposavad nezřetelné hranice i konečnost světa, ve kterém se denně pohybuje - třeba skrz smrtelnou nemoc dítěte, odhalenou nevěru nebo Alzheimerovu chorobu spalující vědomí.
Balabánův metafyzický impresionismus, v některých ohledech blízký třeba psaní básníků Petra Krále a Petra Hrušky nebo prozaiků Emila Hakla a Václava Kahudy, není popisný ani psychologizující, nesleduje motivy jednání jednotlivých postav, ale sleduje jednání samé, sleduje jejich konání teď a tady.
A sleduje je pronikavým pohledem podobenství, náznaku, alegorie. Nad touto sympaticky starosvětskou knihou, upřednostňující tradiční řád před postmoderní bezbřehostí a relativitou všeho, nad touto sumou dvaceti povídek zahalených magickým, častokrát až surreálným závojem, zažíváme intenzivní pocit, že to, co kolem sebe dennodenně vidíme - postavy, věci, situace - skrývá daleko víc rozměrů a tváří, než nabízí první pohled.
Balabánova skutečnost je zaplněná metaforami a analogiemi, líc tu neexistuje bez svého rubu, centrum bez periferie. Nic není v přítomném titulu jednoznačné, naopak všechno je tolik živé, pohyblivé a proměnlivé před čtenářovýma očima - v tom sugestivním psaní jsou najednou obsáhnuté poezie i drama, lyričnost i expresivita.
Možná, že odcházíme, chce se nakonec přitakat autorovi, ale slovesná tvorba Jana Balabána a zvlášť přítomný povídkový soubor za sebou - v české literatuře devadesátých let minulého století a v přítomnosti - zanechávají hluboké a nesmazatelné stopy.
