Festival přivezl do Prahy zajímavá jména a uvedl se velkolepě: jiskřivým večerem s nigerijským dramatikem Wole Soyinkou, prvním Afričanem, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Závěr však působil i přes slibný koncert Moniky Načevy s Michalem Pavlíčkem poněkud rozpačitě.
Čtyři dny hovorů, čtení a autogramiád nabídly zkušenosti spisovatelů různých kultur a literárních estetik. Je tu však i ryze voyeurská rovina: to bezděčné porovnávání, jak představy o autorech odpovídají realitě. Někdy to bývají překvapivá zjištění.
Třeba americká básnířka Jorie Grahamová (1950) působila z předchozích fotografií éterickým dojmem. Do Prahy však přijela energická, ba bojovná debatérka, která občas ovládla celou diskusi a nevynechala žádnou příležitost, jak se vyjádřit k celospolečenským tématům.
"Američané dnes žijí mnohem blíže teroru, jsou ve stavu obležení, blízkému státnímu převratu. Jsou zastrašováni, manipulováni a dezinformováni," tvrdila Grahamová při svém popisu úpadku americké kultury, vzdělanosti a všeobecného zájmu. Oblíbeným pořadem Američanů je prý zpravodajství, které světové události projede v jediné minutě.
Britský dramatik Howard Brenton vidí svět méně apokalypticky. Působivý řečník jako by vypadl ze shakespearovského dramatu: mimo jiné podotkl, že za každým dramatikem je ztracený herec. Oponoval názoru Grahamové, že svět je spektákl a lidé nedovedou číst mezi řádky absurdního dramatu. "Tak se snažte veřejnost vzdělat a politiky popichujte jako my Tonyho Blaira," vyzval ji.
Své pověsti provokatéra dostál Rakušan Robert Menasse, který si na pódiu nevzrušeně loupal hrachové lusky. Ironizoval i letošní motto festivalu, výrok Arthura Millera "není život bez ideálů", když podotkl, že je lepší svět bez velkých ideálů, protože ty vedou většinou k válkám a krveprolitím.
Ostatně názvy debat byly někdy až příliš obecné a předurčovaly i směřování obsahu: teoretizování bez konkrétních příkladů. Jenže to už je letitý hřích festivalu. Podobně jako fakt, že se hovory až na výjimky vedou jen v angličtině. Znatelně unavený osmdesátník Jorge Semprún v pondělní debatě anglicky pronesl pouze několik vět, ale o hodinu později se nadšeně rozpovídal španělsky. Výstižně pojmenoval boj s cizím jazykem Menasse: "Nejde o to, co vyjádřit chceme, ale co umíme."
I v případě Wole Soyinky se opětovně prokázalo, jak důležitá je volba moderátora, který debatu dokáže odlehčit třeba i otázkou, jestli dědeček byl pohan. Bylo to příjemné osvěžení v přehlídce, které letos dominovala politika – až chvílemi zamrzelo, že v literárním festivalu na literaturu dochází překvapivě zřídka.
Ale ať nekončíme pochmurně: jako pohotový a zábavný průvodce "woodyallenovského" střihu se projevil Američan Paul Holdengräber, když z debaty spisovatelů udělal dokonalou show. Praxe vedení veřejných pořadů v newyorské knihovně byla znát.
