Kniha s unikátními fotografiemi Zlatý věk – Barrandov II, již vydal Pavel Jiras v nakladatelství Gallery, navazuje na první část Vzestup k výšinám. Líčí doby, kdy se velký sen Miloše Havla, za který ručil částečně i rodinným majetkem, stal skutečností.
Jeho myšlence věčného filmového města doplněného vilovou čtvrtí či restauračními Terasami, v jejichž elegantním prostředí točil třeba mladičký Josef Kemr snímek Prosím, pane profesore, daly dějiny za pravdu.
První klapka na barrandovské půdě padla 25. ledna 1933. Nesla nápis Muž a stín (podle knihy Emila Vachka), 1. film Barrandova. Z Havlovy pracovny telefonovali reportéři do celého světa zprávu: Točí se!
První barrandovský film šel nakonec do kin s titulem Vražda v Ostrovní ulici a v hlavní roli okouzlovala první z hvězd Jarmila Lhotová.
To byl jen začátek, továrna na sny vybavená pro osmdesát děl ročně se nezastavila. Ještě téhož roku do ní vkročil poprvé Vlasta Burian ve Fričově Revizorovi, po jehož projekci téměř o půl století později prohlásil ruský herec Oleg Tabakov: "Viděl jsem génia."
Vznikla tu pohádka Perníková chaloupka, na niž k radosti dětí dodala tehdejší libeňská firma Pulchart desítky kilogramů pravého perníku. Hugo Haas sem přivedl Adinu Mandlovou do komedie Život je pes, jež se dočkala i německé a francouzské zvukové verze.
A v roce 1934 už Barrandov zažil první velkou mezinárodní koprodukci Volha v plamenech a scénu požáru – na stejném pozemku nedávno "hořelo" v Johance z Arku.
Voskovec s Werichem točili Hej rup! i v okolním zahradním městě, do ateliérů přivedl Karel Hašler pro Krále ulice na 150 pouličních zpěváků, Mandlová v komedii Ať žije nebožtík předváděla módní róby Ulliho Rosenbauma. Lída Baarová se nedala zahanbit, krátce poté ve Švadlence udělala výtečnou reklamu dobovým plavkám.
Proháněl se tady Jánošík, projížděla legionářská Jízdní hlídka, zahraniční filmaři tu stavěli bojiště či pevnost pro špionážní film Port Arthur – jen moře dodalo Bulharsko. A když tady Julien Duvivier točil svou verzi Golema, oblehli Barrandov zahraniční novináři.
Lesk filmového kopce se přenášel do kin se zářivými poutači. O zařízení na triky, které jako první vy- užil Otakar Vávra v Cechu panen kutnohorských, se praly sousední kinematografie.
Teprve rok 1939 s válečnou hrozbou zatáhl nad zlatým věkem oponu – nadlouho. Ateliér pokřtěný Kvočna podle prvního díla, které v něm vzniklo, by mohl vyprávět: ještě před únorem 1948 z něj snaživě udělali Studio Moskva – a dnes je to prostě hala číslo tři.
