Olympijský plamen vzplane a sportovci ze všech koutů světa zaplňují stadion. Střih. Adolf Hitler napřahuje paži a prohlašuje XI. olympijské hry za zahájené. Střih. Přihlížející dav propuká v jásot.
Je 20. dubna 1938, den führerových 49. narozenin, a v berlínském Ufa Palastu právě skončila slavnostní premiéra čtyřhodinového filmového dokumentu Olympia. Během nekonečných ovací se na jevišti objevuje autorka snímku a přebírá z rukou vůdce kytici bílých lilií a rudých růží. Leni Riefenstahlová (1902–2003) zažívá vrcholný okamžik svého života, právě se stala nejoslavovanější ženou nacistického Německa.
Ačkoliv je její inovátorský přínos pro dnešní filmovou estetiku nesporný, jsou její čtyři snímky, kterým vděčí za slávu, zcela neoddiskutovatelnou glorifikací nacismu. Řeč je o pověstné trilogii Vítězství víry, Triumf vůle a Den svobody – naše armáda o dvou norimberských sjezdech NSDAP v roce 1934 a 1935, a o zmíněné dokumentaci berlínské olympiády z roku 1936.
Přesto se někdejší výrazová tanečnice, představitelka takzvaných alpských filmů a talentovaná režisérka, stylizovala posledních sedmdesát let svého života do role oběti Třetí říše. Právě onu "pečlivě vykonstruovanou image" zneužité, apolitické a netušící umělkyně, jež si postupně vybudovala, vyvrací nedávno zesnulý filmový producent a životopisec Steven Bach v knize Leni Riefenstahlová – Život a dílo "Hitlerovy filmařky".
Co říkal Albert Speer
Těžištěm Bachovy detailní argumentace se staly desítky zvukových nahrávek, přepisy rozhovorů, dopisy a fotografie, které pro disertační práci nashromáždila v 70. letech minulého století americká badatelka Peggy Wallacová. Poněvadž se v ní však omezila na období do roku 1933, zůstala velká část materiálu nezpracována.
Tohoto dědictví se Bach ujal s velkým zápalem. Soustředil se na sérii rozhovorů s tehdy sedmdesátiletou Riefenstahlovou a na vyprávění jejích kolegů a přátel. Patří mezi ně kupříkladu průkopník alpského filmu Arnold Fanck, filmařčin dlouholetý mecenáš, milenec a producent Harry Sokal, Hitlerův architekt Albert Speer či představitelé amerických okupačních jednotek.
Autor postupuje přísně chronologicky, tedy od jejích prvních tanečních úspěchů přes propagandistickou filmovou práci až po poválečné období a stáří, během nějž se zcela překvapivě soustředila na zachycení života afrického kmene Núbijců či filmování hlubin oceánů.
Bach přitom poukazuje na mnohé nesrovnalosti mezi filmařčinou verzí a výpověďmi jejích současníků. Je však nutné podotknout, že se mnozí znich nechtěli kompromitovat, a tak stejně jako Riefenstahlová nabízejí vlastní pohled na dané události, což již autor zohledňuje podstatně méně.
Jak zapřela svou babičku
Nicméně nalézá dostatek důkazů, jejichž prostřednictvím usvědčuje Riefenstahlovou ze lží a záměrného překrucování reality – a to jak jinak než k vlastnímu prospěchu. Pakliže zprvu ještě hovoří o ženě "mladé, krásné a vinné ničím závažnějším než ješitností a ctižádostivostí", jeho pohled se časem rapidně mění.
Bach kupříkladu uvádí, jak Leni pod vlivem sílícího nacionalismu již na počátku 20. let zapřela v osvědčení o árijském původu svou židovskou babičku nebo jak si postupně vybudovala blízký vztah k Hitlerovi, Goebbelsovi či Speerovi.
"Leni nikdy výčitky svědomí netrápily, protože, jak se domnívala, nebyly zkrátka na místě. Ona sama se vnímala jako dobrodinec a pocity viny jí byly cizí jako vlastní sebereflexe," píše životopisec.
Na základě podobných průkazných realit pak krok za krokem otřásá domnělou nevědomostí a hranou naivitou Riefenstahlové, která by byla jen těžko slučitelná s jejím mediálním úspěchem v nacistickém Německu.
Předkládá tak například fotografii zachycující rozrušenou Leni na náměstí v Konskiem, kde se v září 1939 stala jako Hitlerova válečná zpravodajka přímým svědkem masakru Židů, či smlouvu mezi ní a SS, na jejímž základě Leni velice dobře věděla, jaký osud čeká romské komparzisty poté, co přestanou být užiteční pro natáčení jejího filmu Nížina.
Odsouzení za její pakt s Hitlerem se však Riefenstahlové nedostalo ani během poválečných procesů, a tak její "osudový mýtus a jeho znepokojivá síla přetrvává dodnes". Falešný triumf pak pro ni zcela jistě znamenalo přiznání statutu "osoby nacismem nedotčené". Jistou satisfakcí jejích kritiků však byla skutečnost, že se o ní v jejím rodném Německu oficiálně nehovořilo až do 90. let minulého století. A to navzdory tomu, že svět uznal její filmové kvality mnohem dříve.
Steven Bach: Leni Riefenstahlová – Život a dílo "Hitlerovy filmařky"
Ikar 2009, přeložila Adéla Vopěnková,
496 stran, 349 korun.
HODNOCENÍ MF DNES 80%
