Novinář a spisovatel Karel Hvížďala a básník Ivan Wernisch. Dva kmeti, kteří mají co říct, se sešli u rozhovoru, jenž trval dvacet let. První se ptal, druhý odpovídal, občas obráceně. Části jejich dialogu vycházely v časopisech či novinách během posledních let, v původní podobě byly součástí už před časem vydané Hvížďalovy knihy Jak myslet umění.
Ukázka z knihyBásník Hospoda u cesty Pozn.: Básně Ivana Wernishe vyšly poprvé |
Během letošního léta oba pánové celý rozhovor doladili, doplnili a teď vychází samostatně pod názvem Uctivý kolotoč. Je to kniha téměř bibliofilská. Kromě povídání obsahuje i Wernischovy nové či nikdy nepublikované básně a kresby - ne každý ví, že básník Wernisch měl být původně malířem.
Když se směju, polykám slzy
"Tam, odkud jsem přišel, v dávné zemi mého dětství, se lhářům říkalo básníci. Za slovem básník následoval zpravidla pohlavek, když ne facka. Už zase básníš! křičela matka, když jsem jí zlomeným hlasem oznámil, že mě neznámí lupiči přepadli v parku a vzali mi peníze, které jsem dostal na zaplacení školních obědů," říká v úvodu knihy.
Poezie si ho však vybrala za prostředníka, i když s výtvarnem nepřestal a věnuje se kolážím. Jsou podobně jako jeho básně vyloupnuté z mezery mezi tragikou a krákoravým smíchem. "Když se směju, polykám slzy a místo nářku ze mě vychází chechtot. Vím, že to není každému příjemné, ale nemohu jinak," říká Wernisch v odpovědi na otázku po původu jeho schopnosti spojovat dojemně lyrickou vlnu s cynismem a brutální ironií.
Tlačítko delete místo gumy
Rozhovor se otře o ženy, víno i zpěv, nechybí vzpomínky na mládí ("Když se šlo na vojně na cvičák, nesl jsem místo plynové masky nějakou knihu, a jak byla chvíle klidu, četl jsem.") i hodnocení loňské státní ceny, již Wernisch dostal k sedmdesátinám od instituce, kterou nikdy příliš neuznával ("Zasloužil bych trest za sebezradu.") Vypráví i o "podružných" zajímavostech, třeba o tom, jaké je pro básníka přejít z psaní tužkou na ťukání do počítačové klávesnice. Prý výhodné - z deseti užvaněných stran je rázem krátký text, protože s tlačítkem delete se pracuje líp než s gumou. "Já raději mažu a škrtám, než píšu," říká v nadsázce Wernisch.
Té nadsázky je v knize možná víc, než čtenář umí rozklíčovat, vždyť už v úvodu básník varuje svého přítele tazatele: "Dej si na mě pozor, i teď ti tady občas zalžu. Já jsem zkrátka prolhanec, básník."
