Na chronologicky vystavěném svazku je patrná autorova snaha vyladit ono desatero textů, scelit prózy do kolekce, která není pouhopouhým mechanickým sebráním již napsaného.
Mrtvý holky nemají v Urbanově dosavadním díle ani pozici příležitostného zboží jako Paměti poslance parlamentu, ani polohu téměř výlučně stylistického cvičení na dané téma, což lze říci o jeho loňské novele Pole a palisáda nebo o novele Michaela, kterou v roce 2004 podepsal pseudonymem Max Unterwasser.
Rozum a chvění
Podtitul 10 divných povídek není na přebalu alespoň té nejlevnější ze tří edic Mrtvých holek - Argo velkoryse připravilo i vydání ilustrované a bibliofilské - příliš čitelný, což mi přijde jako chybné, neboť smysl podtitulu je zde prvořadě reklamní, vábící, obsahově až tak nepasuje.
Urbanovy povídky totiž nejsou divné, nýbrž vyprávějí a vypovídají o divných věcech, což je nemalý rozdíl. Naopak, Urbanovy povídky se mi jeví jako docela (a v dobrém smyslu) normální: řemeslně zvládnuté, realistické, ačkoliv se v nich objevují záhadné úkazy a nejedno tajemství.
V podstatě jde o typicky urbanovské texty, v nichž se potkávají racionální rozvaha konstruktéra příběhů a iracionalita v pohnutkách jeho postav, estetická vytříbenost scenerií i animalita detailů.
V Mrtvých holkách si můžeme povšimnout, respektive nelze si nepovšimnout "průběžných", v několika textech se objevujících motivů, například nůžek či zakrvácených věcí, ale především motivu titulního - mrtvých holek; mrtvých doslova i přeneseně.
Setkáváme se tu s urbanovsky příznačnou expresí, která - psychologicky vzato - působí jako exprese zvláštně zadržovaná, jako pouze částečná, esteticky kontrolovaná ventilace přetlaků a běsů, které se v pisateli velmi pravděpodobně sváří.
Jako kdyby vzorňák někomu chtěl rozbít - s dovolením - držku, až by červená cákala na všechny strany, ale nejde to, sakra nejde to, je třeba zachovat dekorum…
V Urbanově desateru se potkáváme s našimi současníky, vesměs s lidmi takzvaně obyčejnými, v mladém či produktivním věku, kteří jsou vystaveni nějaké neobyčejné chvíli nebo zkušenosti a otevře se v nich průchod skrývaným touhám či obavám.
Ovšem: čím je ta záhadnost nebo neurčitelnost jevů a duševních pochodů méně křiklavá, čím méně je u Urbana "horůrků", tím mi jeho povídky přijdou tajemnější a kvalitnější.
Za vůbec nejzajímavější z nich považuji Občinu, zhruba desetistránkovou vzpomínku muže, který si vyrazil se psem na procházku, potká dvě hrající si předpubertální dívky, jež na něho působí velmi průhledně, ale zároveň nevypočitatelně, pes se mu během té podivně chvějivé procházky ztratí a nikdy jej už nenajde. V zásadě se nic až tak zvláštního nestalo, "pouze" tichý přelom v jednom "bezejmenném" životě.
"Jen ať ta historka koluje. Nesmí se zapomenout. A na vyprávění nic není, to neubližuje. A tahleta historka se drží někde poblíž pravdy. Nějak ji obchází v kruhu, docela těsným sice, ale dovnitř do toho kruhu nemůže. Je tam to tajemství," praví - dodejme hned: nějak poučeně, že? - gymnaziální vypravěčka závěrečné povídky Mrtvých holek.
Miloš Urban, který rád do příběhů vpravuje různé vzkazy a bílé psíky, v této partii komentuje vztah "pravdy a básně". Urbanem připomenutý rozdíl chápeme a respektujeme jej. Nic to však nemění na tom - a je to samozřejmě věc osobního vkusu, individuálního nastavení, že tam, kde toho "básnění", "literárnění" je u Urbanových povídek méně, tím pro ně lépe.
Tak trochu literátské hraní
Povídky Štědrá noc baronky z Erbannu a To strašný kouzlo podzimu jsou ve svazku Mrtvý holky povídkami daleko nejdelšími, rozsahem dohromady zabírají čtyřicet procent rozsahu knihy, avšak nejde o prózy, jež by svazku dominovaly.
První z nich nese podtitul Pocta E. A. P. a K. J. E., druhá Variace na Raimiho, Cavea a Eichendorffa; Urban si například u Štědré noci pohrává se jmény dvou hrdinů - jeden je Karel a druhý Jaromír (Erbena si už pak téměř každý doplní).
V konečném účinku z toho zbývá literátské hraní, prodlévání v samoplodivé hrůzičce, která neděsí, jen se tak předvádí.
Skladba Mrtvých holek a kvalita jednotlivých čísel v nich napovídá, že u Miloše Urbana kulminovala jeho první povídková fáze někdy mezi lety 2002-2004, zatímco v posledních dvou letech se zdá slábnout. Coby bilance jedné pobočné, ne však zbytkové aktivity Mrtvý holky v podstatě obstojí, nicméně jádro dosavadní Urbanovy tvorby nadále leží v některých jeho románech.
MILOŠ URBAN: Mrtvý holky
10 divných povídek Obálka, ilustrace a grafická úprava Pavel Růt. Argo, Praha 2007,
208 stran, doporučená cena 248 korun
Hodnocení MF DNES: 60%
