Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Každé oznamování, že se jejich blízký nevrátí, patří k nejtěžším chvílím mého života,“ říká Helena Sováková. V Rozstřelu připomněla případ vojáka, který po smrtelném zranění v Afghánistánu zemřel následně ve vojenské nemocnici.
U jeho postele s ním armádní psycholožka byla do posledních chvil, protože rodina to nestihla. Tehdejší vojákova manželka se o tom podle Martina Moravce dozvěděla až v samotné knize. „To jsou příběhy, u kterých mě mrazilo. Myslím, že bude mrazit i lidi, kteří budou knížku číst.“
Helena Sováková pak popsala, jak se na mimořádné situace připravovala: „Na jedné straně musíte vystupovat empaticky, ale musíte zároveň zůstat profesionální – udržet tvář a nenechat se vtáhnout do emocí.“
Slzy se ale podle ní nesmí tabuizovat: „Když už je tam důvěra, můžu říct: je mi to líto, mám to na krajíčku. Ale pořád musím zůstat profík.“
Dril, mantinely a bezpečí
„Naší společnosti chybí dril,“ navázala Helena Sováková. „Potřebujeme řád a jasná pravidla, která vytvářejí bezpečí – zejména pro děti. Když je jen svoboda bez hranic, děti jsou znejistěné. Potřebují znát pravidla hry a mantinely.“
S tím souvisí i její apel na rodiče: „Dnes si málo nasloucháme. Děti často cítí, že na ně není čas – skáčeme jim do řeči, koukáme na hodinky, na mobil. Chybí vztahy a opora.“
„Prostě i demokracie má svou druhou stránku — hranice a odpovědnost. Plnit jasně stanovené věci, to je dril. Učit se… U dětí to znamená být denně vystavený situaci, kdy mě někdo vyzkouší. Jít k tabuli a mluvit před spolužáky i před učitelem. Dril je něco, co v životě potřebujeme, protože dává pevnou kotvu a bezpečí,“ říká Sováková.
S tím se shodla s autorem knihy, Martinem Moravcem. „Já jsem svobodomyslný jen do určité míry. Vyrůstal jsem s maminkou – učitelkou – a to byl dril možná větší než v armádě: třeba seznam na nákup psaný červenou jsem dostával běžně.“
A co když se jako ten, kdo klade v knižních rozhovorech otázky, se svými respondenty neshodne? „Psal jsem knihu se dvěma lékaři: byli to neurochirurg Vladimír Beneš a lékař letecké záchranky Marek Dvořák. Dva protipóly v eutanazii: Beneš je striktně proti, Dvořák je výrazně pro.“
„Šel by až tak daleko, že by injekci sám podal. Nevadí mi vyslechnout člověka s jiným názorem. A když se mi něco nezdá, lehce oponuji,“ konstatuje Moravec.
Martin Moravec v Rozstřelu přiznal, že se kdysi na psychology díval „skrz prsty“. Práce na knize s plukovnicí Sovákovou to ale změnila: „Pochopil jsem, že jejich kouzlo je v tom, že lidem během pár vět přenastaví úhel pohledu.“
Sám pak popsal vlastní nízké sebevědomí: když mu někdo v minulosti pochválil knihu, reflexivně zásluhu připsal svým respondentům. „A Helena mi řekla: Kde bereš tu drzost lidem rozmlouvat jejich názor? Nikdy mě to takhle nenapadlo. Od té doby si své práce o něco víc vážím.“
Martin Moravec v Rozstřelu otevřeně promluvil i o osobní ztrátě otce: „Řekl jsem si, že táta neodešel, jen poodešel. Těch pár písmen mi tehdy strašně pomohlo.“
Kniha, která má pomáhat
Motivace Sovákové k tomu, aby začala s Martinem Moravcem na knize pracovat, byla od počátku praktická: „Chtěla jsem, aby ta kniha lidem pomohla.“
Moravec k tomu následně dodal, že si u příběhů obětí a pozůstalých vojáků hlídal souhlasy a citlivost: „U téhle knížky ze všech šesti nejvíc.“
A atmosféra nahrávání rozhovorů? Ty se netypicky odehrávaly v kanceláři bývalé armádní psycholožky. „Seděl jsem v křesle, kde sedávají její klienti, a říkal si, kolik příběhů ty stěny zažily,“ líčí Moravec.
Nejprve mě totálně vykoupal, popisuje Moravec setkání s vyjednavačem |
A drobná rekvizita, která se stala při dlouhých sezeních tradicí? „Helena mi pekla piškoty. Dřív jsem pracoval na margotky, teď na piškoty,“ uzavírá Martin Moravec.
„Plukovnice lidských duší“ je knižní rozhovor Martina Moravce s Helenou Sovákovou, bývalou hlavní armádní psycholožkou. Kniha pojednává o jejích misích v Iráku a Afghánistánu, o oznamování tragédií, odolnosti, výchově i o tom, jak naslouchat tak, aby to opravdu pomáhalo.
