Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Jestli mi přijde adekvátní, že si někdo odseděl za zneužívání dětských hereček pouhé čtyři roky? Samozřejmě, že nepřijde,“ odpovídá autorka na otázku týkající se doby, kterou agresor strávil za mřížemi.
„Tresty za tento typ zločinu jsou v Česku bohužel dost tristní,“ dodává. Čtyřiačtyřicetiletý učitel a bývalý režisér dostal v roce 2003 za pohlavní zneužívání dívek ve věku devět až čtrnáct let osmiletý trest odnětí svobody. Odseděl si však pouze polovinu.
„To, čeho se dopustil, bych přirovnala k obrovské živelní katastrofě. Po dvaceti letech činnosti vypálil do generace dětí jednoho města obrovskou díru. Odsedět si za to čtyři roky je směšné,“ míní autorka. Zmiňovaný sexuální predátor je navíc stále součástí spolku, který se zabývá dětským amatérským divadlem a získává podporu od ministerstva kultury. „Ten spolek vydává časopis, do kterého on přispívá. A taky se pravidelně účastní různých přehlídek a evidentně je stále součástí komunity,“ upozorňuje Hana D. Lehečková.
V románu Poupátka, který vychází ze vzpomínek autorky, si vedoucí dramatického souboru dívky natáčí nahé, nutí je k sexuálnímu i jinému intimnímu kontaktu, psychicky s nimi manipuluje. „Vytvořil si síť vztahů, která mu umožňovala chovat se zcela bezskrupulózně. V tomto případě dokonce můžeme mluvit o jakémsi druhu sekty. Dodnes jsem překvapená tím, že se nesnažil své chování skrývat. Musel si být velmi jistý, že to nepraskne,“ zamýšlí se Lehečková.
Souborem prošlo přes 400 dětí
Celkem souborem prošlo přes 400 dětí, přičemž mnohé, včetně autorky samotné, si v něm hledaly i jiné než zájmové útočiště. „Hlavní hrdinka Františka si nejistotu ve své rodině kompenzuje dramaťákem, ke kterému přilne a považuje ho za svou náhradní rodinu. Pro mě hrál v životě tehdy podobnou roli. Byla to druhá rodina, se kterou jsem trávila čas a cítila se v ní bezpečně. Paradoxně ale místo, kde se cítíte bezpečně, není vždy to, kde jste opravdu v bezpečí,“ podotýká.
Jednání, ke kterému v souboru docházelo, bylo dlouhodobě veřejným tajemstvím. „Může za to lhostejnost a neschopnost zasáhnout do situace, kterou nepovažujeme za správnou. Pamatuju si řadu momentů, kdy dospělí jasně viděli, že se k nám nechová jako správný pedagog, a přesto nezasáhli. Jeho sociální status byl příliš vysoký a svou roli v tom tehdy sehrávala i nedostatečná osvěta v rámci sexuálního násilí. Kdo se tehdy chtěl proti takovému chování vymezit, tak byl považován za hysterku,“ uvádí autorka románu a upozorňuje, že se v dospívání setkala s nevhodným sexuálním chováním i na jiných místech.
„Každá vesnice přece měla svého veselého pána, který měl rád děvčata... Bralo se to jako kolorit. Na gymnáziu to zase byl pedagog, který měl vytrvalé narážky sexuálního charakteru na děvčata od jedenácti do osmnácti let. Bylo to považováno za neškodnou srandičku. Pak tam byli dva pedagogové, kteří vytrvale na zahraničních akcích souložili se studentkami a nebylo to brané jako něco špatného, ale jako jejich svérázná vlastnost. Přitom takové chování nemá ve školství co dělat,“ upozorňuje.
Stěžejní roli v rozhodnutí sepsat příběh Poupátek hrála pro Hanu D. Lehečkovou podpora okolí. Přátel, rodiny i manžela. „Ve chvíli, kdy bych věděla, že on pochybuje, tak by mě to asi znejistilo a možná bych psaní zastavila,“ zdůrazňuje. Podpory se po vydání knihy spisovatelce dostalo i ze strany dalších obětí. „Dnes už s nimi nejsem v kontaktu, přesto byly jejich reakce velice pozitivní. Cítila jsem najednou pocit autorského naplnění. Bylo pro ně důležité, že kniha vyšla a na to, co se nám stalo, se jen tak nezapomnělo,“ říká.
Do kontaktu s agresorem se Hana D. Lehečková už nikdy nedostala. „Možná mi napsal po vydání knihy, ale nejsem si tím absolutně jistá. Přišly mi totiž zprávy, které značně bagatelizovaly, o čem píšu a nazývaly to lží,“ přibližuje.
Podobným tématem jako v Poupátkách se Hana D. Lehečková zabývá i v připravované rozhlasové hře. „Je to hodně zaměřeno na toxicitu a manipulaci,“ přibližuje. Na otázku, zdali je možné o těchto choulostivých tématech hovořit s dětmi i od útlého věku, odpovídá Lehečková jasně: „Klidně už od čtyř let můžete s dítětem mluvit o tom, že jeho tělo je jen jeho, a pokud si nepřeje, aby někdo zasahoval do jeho intimní zóny, nemusí mu to dovolit. Má smysl s nimi hovořit i o nepříjemných tématech,“ říká.
